V souvislosti s poctou pro režiséra se oživily hlasy o jeho stycích s StB. „Povím vám, jak to bylo, chci se toho konečně zbavit,“ řekl.
Čestné ceny se dávají tvůrcům vážných děl. Překvapilo vás, že ji má autor pohádek a komedií?
Já si té ceny vážím ze dvou důvodů. Jednak proto, že je udílena na domácím hřišti, a doma člověk málokdy dojde ocenění. Jednak proto, že je za lehký žánr, který ve skutečnosti dá největší dřinu. Když točíte tragédii, v níž někdo někomu umře, zaberete smutné oči nad popelníkem, z něhož stoupá dým, v oku se zaleskne glycerinová slza a máte dojetí zadarmo. Ale donutit lidi od přírody líné myslet, aby si dali věci dohromady a zjistili, že se mohou smát, to je fuška.
Víte, kdo se směje v kině první?
Sleduju to bedlivě, ale potmě těžko rozliším. Myslím, že nejdříve se začnou smát ženy, podle výšky hlasů. Vůbec mě zajímá, kde a čemu se smějí. Třeba když Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, což je parodie bondovek, hráli v Indii, byl sál nabitý lidmi v prostěradlech, jak jsme říkali jejich úborům, u stropu jediná vrtule rozháněla vzduch horký 40 stupňů - a oni se řehtali jako v kině Alfa.
A čemu?
Témuž na stejných místech. Zpravidla se lavina nečekaného smíchu spustí díky naprosté blbině, tady třeba kvůli hlášce „Von tam snad dokonce přímo zuří“, která vznikla přímo při natáčení. Jiří Sovák to prostě nečekaně vyhrkl.
Jak se čeští diváci mohli smát parodii bondovek, které tehdy neznali? Dosadili si své podtexty?
Určitě, někdy jsem si říkal, že je to pomalu na měsíc za mřížemi. Jednou jsem zaslechl, jak dva lidé v tramvaji zmínili jméno čerta z Arabely – Poslouchal jsi včera Blekotu? A z dalšího vyplynulo, že tím mysleli Husákův projev.
Nebyly tehdy komedie chytřejší právě proto, že si dobové narážky musel divák rozšifrovat?
Hlavně bylo těžké napsat je tak, aby to cenzoři neprokoukli. U filmu Kdo chce zabít Jessii jsme jen my dva s Milošem Macourkem věděli, co odhalila Dana Medřická. Povídá mi: Já budu vlastně hrát komunistickou stranu, že? A já na to: Proboha, jen to neříkejte nikde nahlas!
Vy jste nikdy nechtěl natočit velké drama třeba o holokaustu?
Ne, uměl bych to, ale nemám tu potřebu, asi by mě to nebavilo. Já jsem šťastný, když se lidé smějí. Ono už mě to nutí všímat si, kde by mohl vzniknout smích. U Popelky jsem s sebou vzal tři herce, Libíčka, Menšíka a Růžičkovou jen proto, že uměli smích probouzet. Růžičková nebyla ani ve scénáři, až na place se zrodila její Droběna, a když si v tanci odnese prince, nesměl to Pavel Trávníček vědět předem, napodruhé už by tak vytřeštěný nebyl.
Udělal jste někdy remake?
Ve Státech jsem na objednávku chystal novou verzi filmu Kdo chce zabít Jessii, jenže natáčení překazily ruské tanky v srpnu 1968. Ale teď po mně remake Popelky chtěli Norové, doslovně, jen s jejich herci. Já na to, že bych se unudil; tak prý ať dělám aspoň supervizi. To mám stát ve sněhu jako dráb? Ne. Svolení jsem dal, ale ať to točí beze mě. Totéž Němci, ti chtějí znovu se svými herci natočit prvních třináct dílů Arabely; taky jsem dal svolení, taky beze mě. Ať si někdo jiný zkusí dát dohromady takovou hereckou partu. Ani pokračování nedělám, a když už, není to žádná sláva. Na Saxanu mě nalákali moderní animací a hranou verzi Macha a Šebestové chtěl Miloš, že mu to udělá radost.
Co všechno jste s Milošem Macourkem sdíleli?
Osudy manželek, věčně byly s dětmi samy. Zájem o výtvarné umění, všude v cizině jsme šli nejdřív do galerie, on byl ve výtvarném umění nesmírně vzdělaný. Pro něj byl jedničkou mezi malíři Paul Klee, já ho mám na druhém místě, za Miróem. Taky jsem jednou točil Arabelu na Uhelném trhu a pozval ho, ať se staví. Mrzlo, tak jsem si vzal nový bulharský kožich, Macourek mi přinesl čistě přepsaný nový díl seriálu a měl měl na sobě týž kožich. Nebo jsme nosili stejná anglická saka. Prostě jsme měli podobný vkus.
Sdíleli jste i zájem tajné policie?
Bohužel. Jezdili jsme často do západního Německa, po každém návratu se musela psát cestovní zpráva, načež se ohlásili a přišli. Jeden spolužák mi přesně předpověděl, jak to začne: zavolají mě kvůli údajné kontrole pasu, odnesou si ho, mezitím přijde takový pán a začne vykládat, co by je zajímalo – že prý znám spoustu lidí, jejich názory. V tu chvíli mi došlo, že ze mě chtějí udělat nového Bretschneidera, a řekl jsem si: Jedině nasrat!
Jak jste reagoval?
Jen jsme dojeli do Mnichova, volal jsem z telefonní budky do Svobodné Evropy. Měl jsem tam dva kamarády, Karla Friedricha a Milana Schulze, řekl jsem jim, že mě kontaktovala StB, a oni mi pak radili, zároveň si u mě ověřovali zprávy z domova. Tajní třeba chtěli, ať se podívám, jestli u Svobodné Evropy neparkují vozy s českou poznávací značkou. Friedrich mi navrhl, ať nahlásím svoje číslo. Tak jsem při nejbližším setkání s tím zvědavcem předal papírek se svou espézetkou ADH 59 10 a od té doby jsem měl od něj klid. Jenže zakrátko jiný.
Co jste jim říkal?
Že si všímám jen natáčení, líčil jsem technické detaily, které jim byly k ničemu. Taky že vydělávám republice devizy; nás platili v korunách, zato televize měla podíl za koprodukce v markách. A pokaždé jsem opakoval, že mám demokratickou výchovu první republiky: už v první třídě vytáhl pan učitel Zajíček housle, nasadil pár tónů a všichni začali zpívat tu Masarykovu. To taky poslouchali neradi.
Za totality se psaly povinné zprávy i ze služebních cest na Východ, ale dá se to dnes vysvětlit?
Nevím. Já jen mohu říci, že jsem nepochybil ani v nejmenším. Nikoho jsem neudal, neočernil, nepoškodil. A s tou Svobodnou Evropou jsem jim to udělal naschvál.
Takže jste byl dvojitý agent?
Vlastně ano. Jen jsem se obával, jestli poslanci zrušili komunistický zákon, podle něhož by mi mohli přišít vlastizradu a následné oběšení.
Byl jste se podívat do svazků StB?
Nebyl, a proč taky? Vím, že jsem nic neudělal. Nejdřív jsme měli úspěch, díky tomu nás zvali do ciziny, a proto na nás přišli tajní; nebylo to naopak, že by nás ven posílali za politické zásluhy. Zpětně uznávám, že jsme museli být podezřelí: pořád na cestách do Kolína nad Rýnem, zprvu sami dva, pak už s námi posílali televizního dramaturga. Ale opakuju: svědomí mám čisté. A už se toho chci jednou provždy zbavit.
16. dubna 2014 |
