Možná je spíše než bizarní návrat někdejšího politického symbolu zajímali herci jištění ve výšce pouze tenkým kaskadérským lankem, možná je zlákal obří kamerový jeřáb. Obří je to pravé slovo: velikost učaruje, i když je stvořena jen z polystyrenu.
Nicméně postát si jen tak na chvíli pod falešným Stalinem není od věci. Z jedné strany Pavel Kohout, který k jeho úmrtí v básni hlásal „prapory na půl žerdi, však srdce o to výš!“, líčí svůj výklad dějin, z druhé strany si děti fotí selfíčka s kamerovým dronem, kroužícím kolem kašírované hlavy kdysi obávaného generalissima.
Technici věcně řeší, jak Stalina po natáčení zase rozporcují, kaskadér s lankem hledá, kam se do vůdcových útrob schovat. Kolem se hromadí pejskaři, turistické skupinky, veselí návštěvníci nedalekých pivních slavností. Ale kupodivu na dohled monstra vesměs ztiší hlasy. Přitom asi málokdo z nich ví, že autor dotyčného sousoší Otakar Švec původně viděl na stejném místě pomník T. G. Masaryka a krátce po své ženě spáchal rovněž sebevraždu ještě před slavným odhalením stalinského monumentu, který se o sedm let později, už bez fanfár a potlesku, zas potupně boural.
Příběh prvorepublikového modernisty, jenž pobýval v Paříži, vystavoval v Benátkách a „dobrovolně povinnou“ soutěž na Stalinův pomník vyhrál, aniž o to zřejmě stál, nakonec vydržel déle a fascinuje silněji než sám jeho Stalin. Jak téma shrnul režisér filmu Viktor Polesný, umělcům se stává, že „podlehnou velikosti svého úkolu“. Vědí, že dělají jen trapnou ideologickou zakázku – ale co když se dílo stane největším svého druhu na světě, vstoupí do historie, přežije pyramidy? Ne všichni tvůrci válečných velkofilmů se bili v prsa čistě vlastenecky, leckdy je hnala jiná, profesní vidina: nejvíc tanků, nejvíc statistů, nejvíc výbuchů, největší podívaná.
Závody v umění trvají i bez propagandistických pobídek. Nemine den, aby se nehlásil nový aukční rekord nebo pokořitel hranice miliardy dolarů v tržbách z kin, naposled Captain Amerika: Občanská válka. Což znamená pouze tolik, že příští komiks musí mít ještě vyšší náklady a bohatší triky, ač bude stejně tupý, a že po koncertu pro sto tisíc diváků je jich třeba nahnat do arény aspoň sto pět tisíc, byť by měli poslouchat dokola jen Halí belí, koně v zelí.
Nesmrtelnost díla se však rodí mimo velikášské statistiky z knihy Guinnessovy knihy rekordů. Čerstvý příklad přináší autoportrét Otakara Kubína, o jehož existenci nikdo nevěděl, než se nedávno zjevil na místní dražbě v severní Francii. V době vzniku obrazu neměl později slavný malíř ještě ani vlastní zámek, ani peníze, naopak živořil – a na výrazu jeho tváře je to znát.
Teď se nevelká podobizna zvíci Stalinova žulového ušního lalůčku prodává za vyvolávací cenu 1,8 milionu korun. Právem.
