S ústřední postavou Cirku La Putyka jsme se nedávno potkali v Berlíně, kde jeho soubor právě v premiéře uvedl představení Roots (reportáž zde). A zatímco náročný projekt v tamním divadle Chamäleon poběží až do konce léta, Rosťa Novák se už chystá na třetí díl trilogie. Scházíme se tedy nyní v holešovické tržnici, kde už více než rok funguje scéna Jatka78. Tu si Novák vysnil nejen jako sídlo La Putyky a zázemí pro novocirkusová představení, ale jako mezinárodní multikulturní centrum s galerií či zkušebnou. Když se návštěvník promotá labyrintem stánků s veteší a levným oblečením a vstoupí do Jatek78, ocitne se náhle v tvůrčím světě.
Můžete shrnout, co se podařilo za rok od oficiálního otevření Jatek?
Vezmu to od konce a zvenku. Po těch celkem už skoro dvou letech od našeho nastěhování a roku regulérního provozu se nám podařilo magistrát přesvědčit, aby začal vyklízet postranní uličku od stánků. Vzniká tady volná promenáda, nastěhovalo se sem umělecké uskupení Trafačka. Snažíme se město přesvědčit, že by v holešovické tržnici neměl být noční klub, že by tu místo těch velkoobchodů mělo vzniknout kulturní centrum. Praze 7 se už nyní říká „art district“ – je tu DOX, La Fabrika, spousta ateliérů, holešovické Výstaviště, tedy místa, která vytvářejí novodobé kulturní centrum. Člověk by měl mít možnost sem přijít do galerie, dát si tu někde dobré jídlo, kafe a volný čas strávit současnou kulturou. A je jedno, jestli se jedná o vizuální umění, divadlo či živou kulturu.
Jakým způsobem prostor oživujete?
Když byla Noc divadel, tak třeba soubor 11:55 využil místní rozhlas, který denně hlásí, že koupíte kilo šunky za devatenáct korun. Najednou se večer používal pro rozhlasové hry. Budeme tu také pořádat Velkou holešovickou neboli tříkilometrový běh tržnicí, kterou oživíme instalacemi a hudební produkcí.
Snažíme se sem přitáhnout různé návštěvníky a chceme, aby objevili i zdejší architekturu. Stavba tržnice pochází z konce devatenáctého století a v centru areálu třeba stojí budova, která má krásné malované a štukované stropy. V podzemních prostorech najdete ještě kamenná koryta a kovová oka na krávy. A když se tady v Jatkách podíváte na střechu, uvidíte, že je původní, dřevěná. Slunce tu celý den svítí z jedné strany do oken, takže v kontrastu k tomu, že to byla jatka, působí zdejší divadelní sál jako kostelní loď.
Chtěli bychom sem dostat lidi, aby viděli, co má Praha za kulturní památku, která se dá oživovat i jiným způsobem než jen prodejem teplákových souprav, bordelem a kasinem. Nejsme samozřejmě v oblibě u místních stánkařů, kvůli nám tu magistrát už dvě uličky kompletně vyklidil.
Zdejší prostor má ale velký potenciál. I když to děláme z velké části díky naší energii a touze s tím pohnout, bez spolupráce s magistrátem to nejde. Jsou tu třeba v dezolátním stavu toalety, prší sem, v zimě je tu zima, a přesto topení stojí statisíce. Jde to pomalu, ale myslím, že se nám teď nějak daří s městem komunikovat.
Před rokem jste říkal, že byste rád, aby byla Jatka přínosná i samotným umělcům. Jak?
Potkávají se lidé, kteří by se jinak nepotkali. Nedávno jsme tady měli premiéru režisérky Petry Tejnorové a souboru 11:55, do toho přijel novozélandský interpret Circo Aereo, do toho tu zkoušeli Bratři v tricku, já učil druhý ročník z DAMU a ještě se tu připravovala kapela k projektu Black Black Woods složená ze skladatele z Atén a bubeníka z Montrealu. Tihle všichni lidé tu tvořili pod jednou střechou během jednoho dne, všichni se potkávali a navzájem sledovali. To je něco unikátního a i to měla Jatka za cíl. Jeden den se pod jednou střechou potkají umělci šesti národností a pomalu tří různých generací.
Samozřejmě ale zjišťujeme, že ten prostor není tak velký, aby tu takový provoz byl možný neustále. Máme třeba sen vytvořit cirkusovou školu, protože nám chybí nová generace cirkusových umělců. I tu bychom rádi dostali sem.
O snaze vyučovat nový cirkus na DAMU už mluvíte delší dobu, jak to nyní vypadá?
Minulý týden jsem poprosil vedoucího katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Jirku Havelku, zda bychom se kvůli tomu mohli sejít. Po třech týdnech zkušenosti s vyučováním studentů jsem si říkal, že by mne to bavilo. Nechci vychovávat akrobaty, chci cirkusové umělce, kteří jsou schopní pracovat s textem. Proto bych rád, aby studium probíhalo na katedře alternativního a loutkového divadla.
Z představení Roots, které Cirk La Putyka hraje v berlínském divadle Chamäleon.
Jakou by měla mít výuka podobu?
Představuji si otevření mezinárodního ročníku, výuka by mohla probíhat tady na Jatkách. Uznávaný novocirkusový tvůrce Maksim Komaro byl jedním z prvních, kdo řekl, že s ním můžu počítat do pedagogického sboru. Taková škola je dnes nutnost. Ve Švédsku mají třeba cirkusová gymnázia, jejichž absolventi mohou v oboru pokračovat na univerzitě.
Když tady v Čechách řeknete, že studujete na cirkusové škole, tak si všichni myslí, že se válíte v pilinách a běhají okolo vás sloni. Nový cirkus tu stále nemá takovou pověst. Ve světě se přitom chodí i do tradičního cirkusu ve smokingu. Ten však u nás stále spadá pod ministerstvo zemědělství. Nějaká škola by tedy byla další možností, jak tento obor etablovat na úroveň opery či baletu.
U nového cirkusu se vždy jedním dechem dodává, že je to žánr, který se časem vyčerpá. Že ve světě se to už stalo a u nás k tomu také dojde...
My s La Putykou ale stále něco nového objevujeme. Mám nyní v hlavě třeba vizi spolupráce se zavedenou divadelní scénou typu Dejvického divadla či Divadla Na zábradlí. To by žánru přineslo nový impulz. Pro mne zůstává nový cirkus neomezený směr, vnímám ho totiž skrze své zkušenosti z divadel, kde jsem působil, ať už z Archy, Národního, Celetné, ABC, Minoru, spolupráce se SKUTRem či z filmu. To vše mne obohacuje.
Třeba ve Francii nevznikají tak rozdílná představení. Francouzský soubor podle tvorby poznáte okamžitě. Na rozdíl od kanadského nebo severského, který je schopný zinscenovat syrové představení a vzápětí vytvořit něco velice komerčního a blyštivého. Francouzi takhle rozdílně netvoří, spíš sází na virtuozitu. Jejich cirkus má dlouhou tradici a stojí vždy na vytvoření prostoru s vlastní kouzelnou, neopakovatelnou atmosférou, kterou vytváří každý detail stanu, kostýmu, hudby. Například Cirque Trottola či Cahin-Caha.
Hraje rozdíl i to, že v zahraničí není jejich tvorba tak závislá na grantech?
Ano, my musíme kvůli grantům dělat jedno až dvě nová představení do roka. Ve světě mi na to říkají, že jsme se zbláznili, oni dělají jednu premiéru za dva až tři roky. Já jsem třeba na projektu Family také pracoval dva roky, ale do toho jsem musel vytvořit dvě jiné inscenace, jinak bych nedostal grant. Trávíme pak tady na Jatkách i dvanáct nebo osmnáct hodin denně. Ale to si nestěžuji, kdybych s La Putykou či s Jatkami nezačínal od nuly, kdybych tady neškrábal zdi, tak by mne to asi ani nebavilo. To budování mne těší, i když je bolestivé a postupně odpadáváme. Jak jeden zkolabuje, musí ho nahradit další. Zní to jako klišé, ale opravdu se nám z toho tady stala jedna velká rodina. Mně osobně pak práce zabírá i 24 hodin denně, přemýšlím o ní neustále, nosím si ji domů.
Co zahraniční soubory říkají, když do Jatek přijedou? Jsou na podobné prostory zvyklé?
Oceňují, že to tu vzniká z nuly. Vidí tu šílenou energii, kterou do toho dává velmi malý počet lidí. Přitom se to snaží dělat na evropské úrovni. A nejenom co se týká dramaturgie, ale i veškerého servisu okolo představení.
Daří se vám přitáhnout nové diváky? Když to třeba srovnáte s předchozím působením v La Fabrice?
Daří se to díky naší široké dramaturgické nabídce. Máme tu tři rezidentní soubory (La Putyku, 11:55 a 420PEOPLE), hostuje zde duo SKUTR či VOSTO5 a samozřejmě zahraniční soubory napříč žánry nového cirkusu, činohry a tance. Každý ten soubor sem přináší jiného diváka. A díky tomu, že se vše hraje pod jednou střechou, navzájem se divácky poznáme. Lidé, co chodí na La Putyku, se dozvědí, že tady třeba funguje soubor 11:55 a naopak.
Přál bych si, aby lidé neřešili, zda sem zajdou na tanec, činohru nebo cirkus, ale aby věděli, že když Jatka něco vyberou, tak za úroveň ručí a bude to zajímavé.
Rosťa NovákŠestatřicetiletý herec je potomkem loutkářského rodu Kopeckých, herectví se věnují i oba jeho rodiče. Zahrál si například ve filmu Piko či seriálech Ulice, Velmi křehké vztahy a Cirkus Bukowsky. V roce 2009 vytvořil úspěšné představení La Putyka. To dalo název populárnímu souboru Cirk La Putyka, jejž Novák vede a režíruje a který u nás proslavil žánr nového cirkusu. Stojí za vznikem pražského kulturního centra Jatka78.  |
Po kusech Family a Roots nyní chystáte třetí část trilogie nazvanou Black Black Woods, kde se místo režiséra objevíte v roli herce. Na co se můžou diváci těšit?
Black Black Woods budou rozdělené na dvě části. Představení bude celkem trvat šest hodin, z toho první čtyři a půl bude performance, kde lidé budou moci volně vstupovat do prostoru Jatek jako do galerie. Na jevišti uvidí mě a mého tátu v různých úlohách.
Pak následuje regulérní hodinu a půl dlouhé představení. Pro něj zatím máme tři inspirační linky – Kalevalu, Peloponéskou válku a Dürerův obraz Melancholie – vývojem se samozřejmě ještě mohou měnit. Ke všemu bude hrát živá kapela.
Bude to fyzicky náročné, zažili jsme třeba jednu zkoušku, kde nám režisér Jozef Fruček řekl: „Teď se proti sobě postavte. Víte, jak byli vychovávaní mladí spartští bojovníci? Když jste se chtěli stát dospělým v Řecku, tak jste museli zavraždit tátu. Tak se postavte a bojujte.“ Tátovi je sedmašedesát, já se začal smát, že ho přece nemůžu uhodit. Vznikl z toho čtyřicetiminutový „souboj“, kde jsme se opravdu oprostili od rolí otce a syna. Když už táta ležel na zemi a já nad ním klečel, tak začal odříkávat text Kalevaly. V tu chvíli mi došlo to spojení fyzična a textu. Já už dvojité salto neskočím, takže to bude víc fyzické divadlo než cirkusové, něco absolutně odlišného od předchozích projektů Family a Roots.
Sám si nedokážu představit, jaké to je, stát šest hodin na jevišti a mít to všechno pod kontrolou. Ve svém věku a při svých fyzických indispozicích bych se ale chtěl opět dostat na hranici fyzických možností.
Podívejte se, jak vypadal prostor Jatek78 v říjnu 2014:
