Titulní postava časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové, k radosti režisérky snad prvního z jejích skutečných příběhů lidí na dně společnosti, který spěje k naději, je na festivalu poprvé. Nicméně spojitost tu existuje.
„V roce 2001, kdy jsem ještě brala drogy a čekala dítě, potkala jsem v noci na pražském Karlově mostě, kde jsem žebrala, Jiřího Bartošku. Dal mi peníze, dlouho jsme si povídali a já se pak rozhodla, že s drogami skončím,“ shrnula hrdinka snímku Mallory, který po festivalu zamíří do kin.
Dobrých konců není nikdy dost. Vedro po bouřkách ustoupilo, český film o umírání po moravsku Domácí péče má za sebou paradoxně nejveselejší tiskovou konferenci a noc křtěnou slivovicí, Francouzi oslavili tradičně silné postavení v našich kinech a čeští producenti fakt, že domácí publikum na domácí filmy pořád chodí.
Pravda, ve Francii činí podíl tamních diváků na národních filmech v kinech přes čtyřicet procent ze všech uváděných titulů, u nás přes dvacet procent, ale třeba balkánské země jsou pod pěti procenty. Tudíž jsme prý pořád elita, byť doby, kdy český hit zaznamenal i přes milion diváků, se už nevrátí.
Zatímco odborníci na schůzích přetřásali filmovou Evropu, kolonádou otřásal sponzorský večírek, jehož moderátor vzletně meditoval na téma „Umění je krása a krása je někdy umění, ale co je vlastně krása?“ Stačilo se zeptat, o pár kroků dál, s kelímky piva místo sektu ve skle, dospěli mladí tvůrci nad ránem k definici, že „reálné se prolíná s iluzorním a v tom tkví krása umění“. I festivalu.
