Alice Munroová se narodila v roce 1931 v kanadské provincii Ontario, kde se odehrává i většina jejích povídek. Zabývá se zejména osudy žen napříč postavením, národností i dějinami, nahlíží hluboko do jejich duší, líčí zcela běžné a každodenní osudy, ale s nebývalým citem pro hmatatelnou živost. Alice Munroová je teprve třináctou ženou, která dostala Nobelovu cenu za literaturu.
Munroová začala psát už v šedesátých letech, proslula zejména překvapivě pointovanými povídkami. Má na svém kontě i další ceny, získala americkou verzi Man Bookerovy ceny za rok 2009, třikrát dostala i nejprestižnější kanadskou literární cenu: poprvé už v roce 1968, pak o deset let později a v roce 1986.
K českým čtenářům se dostalo její dílo v roce 2003, kdy Munroové v Pasece vyšla první sbírka povídek nazvaná Už dávno ti chci něco říct. V roce 2009 Paseka vydala další sbírku Přítel, nepřítel, ctitel, milenec manžel. O dva roky později potom Útěk a letos na jaře vyšel soubor Příliš mnoho štěstí.
Její první dvě knihy přeložila Alena Jindrová-Špilarová: "Munroová je úžasná v tom, jak celistvě dokáže vnímat své postavy: jakoby existovaly ještě před tím, než si z jejich života vybere svůj příběh, i poté, co tenhle příběh skončí," soudí.
Velká témata v malém městečku
Munroová je první kanadskou literární nobelistkou od roku 1976, kdy cenu získal Saul Bellow. Ten je však uváděný mezi Američany. Narodil se sice v Quebecku, ale už dětství strávil v Chicagu, kam se přestěhovali jeho rodiče.
"Malí lidé, velké pocity." Tak charakterizoval dílo Alice Munroové tajemník Švédské akademie Peter Englund. Cenu získala proto, že je "mistryní současné povídky".
Britský Guardien označuje Munroovou za kronikářku velkých témat v malém kanadském městečku. Letos v létě oznámila dvaaosmdesátiletá autorka svým fanouškům smutnou zprávu: odchází do důchodu a pravděpodobně už nic dalšího nenapíše. Nobelova cena je tak tím nejdůstojnějším završením její kariéry.
