S oslavami fotografova jubilea se začalo již na konci loňského roku, když mu Moravská galerie k pozvolna se blížícím kulatinám uspořádala přehlídku prací, jež od něho vlastní.
Letos na jaře začal štreitovský "festival" naplno. V Ostravě byla premiérově instalována fotografova dosud největší retrospektiva a doprovodila ji sestava menších, tematických expozic.
Retrospektiva bude putovat Českem i zahraničím a její knižní obdobou je monografie jednoduše nazvaná Jindřich Štreit: Fotografie 1965–2005.
Volné souvislosti
Štreitova nepřestajnost v sobě přirozeně nese riziko nadprodukce, vždyť už samy ty počty publikací a výstav znějí naprosto neskutečně!
Nevím, zdali si v úvahách, jak naložit s bilancováním, fotograf ze severomoravského Sovince dal programově za úkol vyvarovat se základní chyby, do níž by mohl spadnout – totiž utopení se v nashromážděném materiálu, těkání, aby od všeho měl v monografii něco.
Anebo snad byl svými přáteli nasměrován či dokonce přemluven, aby se nezahltil sebou samým?
Každopádně Jindřich Štreit vložil důvěru do rukou o dvě generace mladšího fotografa a teoretika Tomáše Pospěcha. Ten se nespokojil s tím, co Štreit dosud zveřejnil, ponořil se i do autorových negativů a hledal.
Výsledek je více než uspokojivý: vznikla monografie, která je společně s první, zakladatelskou publikací Vesnice je svět z roku 1993 Štreitovou nejvýznamnější knihou. Kdo chce mít to nejlepší z fotografova díla při ruce, může s důvěrou investovat do výběru z let 1965–2005.
Pochopitelně, že výchozí bod, základ publikace, představují mnohokrát již zveřejněné, do zlatého fondu českého fotodokumentu natrvalo zapsané snímky z broumovských obcí sedmdesátých a především osmdesátých let.
Syrové záběry ze zpustlého kraje, z tamějších domácností, schůzí, zahrad, polí, hospod. Některé fotografie v jakémkoliv výběru ze Štreita, nemá-li to být selekce svévolná, nelze pominout.
Pospěch také neusiloval stůj co stůj o "jiného" Štreita, nýbrž chtěl tuto část jeho díla vymanit z naprosté zaručenosti, která se pořadateli takové knihy nabízí. Notoricky známé záběry doplnil o "nálezy", a vytvořil tak variaci, jež není kopií, netvůrčím promletím téhož.
Tomáš Pospěch postavil publikaci na principu motivické souvztažnosti vedle sebe otištěných fotografií: odpočívající vesničané, opilci, láska, hry dětí, smutnící lidé, víra, hostiny.
Chronologie je potlačena, roky vzniku jednotlivých prací se valí přes sebe, čímž však nevznikl chaos, nýbrž obrazový organismus držený tématem a étosem. Porevoluční práce díky tomu organicky pasují k předlistopadovému autorovu dílu. To však dosud byla řeč zhruba o první polovině knihy.
Malá plocha, velké významy
Volným vstupem do druhé poloviny monografie je loňský, komicko-přízračný snímek z bruntálského pole, kde se potkávají malý chlapec, starý muž a "mimozemšťan" ve stříbrném, zřejmě protichemickém obleku či lépe skafandru.
Tomáš Pospěch svůj kurátorský um projevil zejména v této části. Tvaroval v ní Štreitovu tvorbu z minulé a nynější dekády, často vzniklou v zahraničí, a nejednou rozmělňující to, co již předtím bylo hutně vysloveno.
"Všechny Štreitovy fotografie jsou založeny na rozeznávání vztahů a citů, které jsou důležité, a proto se opakují," píše dlouholetý fotografův rádce a přítel, teoretik Antonín Dufek v úvodu monografie. Jeho text, alespoň tak se mi to zatím jeví, balancuje mezi vyslovením hlubokých pravd o Štreitově díle a šalamouNstvím, zejména na konci eseje.
"Nejhlubšího ponoru dosáhl Štreit tam, kde pracoval na malé ploše," všímá si Dufek. A kde, dodáváme, to dobře znal, kde měl pocit pospolitosti, "své" vesnice a jakési široké rodiny, s níž sdílí každodennost.
"Jsem veden snahou o maximální zobecnění podstaty lidského života, složeného z jednotlivých konkrétních událostí, a cítím, že jedině dlouhodobé sledování vytčeného cíle může přinést slušný výsledek," sděluje Štreit v poměrně dlouhém životopisném, pro pochopení jeho osobnosti důležitém textu Ohlédnutí, jímž monografie končí.
Kde vytčený cíl, kde nutné podmínky pro uplatnění svého talentu opomenul či vzdal se jich, tam se víc než vyjevovatelem lidských obsahů stal registrátorem běžných situací.
Jak tedy postupoval "komponista" Pospěch, že minimalizoval úskalí plynoucí ze Štreitovy mnohosti a "nenasytnosti"? Kladl maximální důraz na obrazové kvality jednotlivých prací, klidně namixoval snímky vzniklé v cizině se záběry domácími.
Porůznu vzniklé cykly jsou tu pouze spoře naznačeny nebo úplně "rozervány", aniž tím celek strádá, naopak – i zde Pospěch fotografie rytmizuje na motivickém principu (a po vnitřním obsahu!) jako v první půli publikace. Opravdu pěkná práce.
Svého štěstí strůjce
K úspěchu knihy rovněž přispívá informační naditost závěru monografie, příhodně kontrastující se selektivností uplatněnou v obrazové části.
Vzpomenut již byl Štreitův text Ohlédnutí, protkaný fotografiemi z různého období jeho života a psaný s milou snaživostí, jakousi referátovitostí o sobě.
(Škoda dvou detailů: v popisku k jednomu ze záběrů správně stojí, že legendární výstava 9 x 9 v Plasech u Plzně se konala roku 1981, kdežto v textu ji Štreit posouvá do roku 1982; fotografka Martina Francková, žena slavného fotografa Cartiera-Bressona, je v popisku psána správně, v textu chybně "Franková"). Úžas vzbuzují seznamy: Štreitových výstav samostatných i kolektivních, knih, katalogů (včetně aukčních), sbírek, v nichž je fotograf zastoupen, filmů, které o něm byly natočeny, jeho vlastních textů; výběrově je uveden seznam literatury o něm či interview, které poskytl.
Ta kniha je dílem kolektivním, podaná ruka, jež pomohla tvůrci překonat jeho limity. Vyzdvihuje z díla to jedinečné, zaslouženě uznávané. To má tak někdo štěstí! Třeba ovšem dodat, že kdo se nejvíc přičinil, je sám Jindřich Štreit.
