Dovolte velmi osobní začátek recenze: její autor je v knize, kterou vzápětí bude hodnotit, průběžně zmíněn více než desetkrát, a to pokaždé velmi kriticky, jako škůdce kultury neschopný a neochotný docenit díla tohoto spisovatele.
"Recenzovat něčí deník znamená osobovat si právo hodnotit něčí život. Chuchma a spol. to samozřejmě dobře vědí, ale i tak budou mít tu drzost (zvlášť když si to bude přát šéfredaktor)," poznamenává například Michal Viewegh (1962).
Útěchou snad může být, že v tom recenzent tohoto listu nejede sám, že za neschopné jsou v Báječném roku označeni prakticky všichni, kdo autora nepochválí dle jeho představ, včetně pisatelů zahraničních (Viewegh: "Omluva českých kritiků: očividně není pravda – jak si někdy myslívám – že mají na blbost světový monopol.").
Díry v životech
Tak to bylo na úvod a pro pořádek. Vieweghův kritický evergreen nemůže být v recenzi z podstaty věci zamlčen. Prostě diagnóza, jejíž přesné určení případně ponechme příslušným odborníkům (laici by to mohli odhadovat na jakousi kombinaci nutkavosti, mindráku a narcismu).
Případná léčba by však asi nebyla vhodná: tak jak se nesouladem s kritickou obcí Viewegh užírá, tak jej ten spor pravděpodobně i živí a dobíjí; bude to proces podmíněný. Nenaplnitelná touha po souladu: "Můj (možná celoživotní) problém: dobře vím, že není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem, ale se s tím dětinsky nedokážu smířit," přiznává autor Báječného roku.
Literární teorie rozlišuje žánrově deník autentický (zápisky neurčené primárně ke zveřejnění) a deník stylizovaný, psaný za účelem publikace. Báječný rok je jednoznačně druhým případem, a tudíž se jej odteď pokusíme nahlédnout "studeně", pouze v rámci žánru, jako knihu, nikoliv, jak se Viewegh obává a sugeruje, jako jeho život, který se nepatří kritikovi hodnotit.
Báječný rok můžeme vnímat jako pozoruhodné svědectví určitého druhu; je to reflexe zcela jiné ražby, než jsou deníky Kolářovy, Zábranovy, Váchalovy, než deníkové dokumentace Vaculíkovy, Vaculíkové či Jaroslava Formánka, když chceme zůstat u české literatury.
Vieweghův deník jako první v tuzemském písemnictví reflektuje postavení spisovatele jako společenské hvězdy, takzvané celebrity, která přitom žádostivě chce prostupovat řadou kulturních vrstev, moc ráda by shromáždila víc uznání, než je ve zdejším natěsnaném a porůznu provázaném prostředí patrně vůbec možné pojmout.
Kromě toho je Viewegh permanentně natahován na skřipec mezi rodinou a sexuální nevázaností, čímž se vskutku dvakrát netají. Když si recenzent odmyslí všechny výpady a odsudky, jichž se během četby Báječného roku na svůj účet dočká, může uznat, že ta kniha není marným dokladem stěží uchopitelné, ale patrné prázdnoty zaopatřené české existence ročník 2005.
Aby bylo správně rozuměno: ani setinou procenta to není myšleno jako kritika občana Viewegha a jeho životního způsobu! Jde o něco jiného: starost o děti, láska k nim, stárnutí a smrt rodičů či prarodičů, všechny tyhle zásadní věci, o nichž zde spisovatel bez ochranného zbarvení fabulace pojednává, ale také všechny ty banality spotřebního provozu, jež registruje, to úhrnem tvoří ten dobrý, klidný život, jejž Viewegh blahořečí, který si tolik z nás přeje, vyznává jej, pachtí se za ním, případně jej druhým závidíme. Ale tento život, který v knize pozorujeme i u Vieweghových spořádaných a úspěšných přátel, nepokryje vše. Je tu jakési prázdno, zející díra.
Obdobně to možná vnímají i ti čtenáři Vieweghových děl, kteří je nepovažují za jeden z vrcholů soudobé literatury: postrádají v autorových knihách dimenzi, která je "za" a "nad" příběhem, třebaže zručně komponovaným a plným přesných postřehů.
Na štíru s fakty
Smutně odbytá je chvílemi faktografická stránka zápisků, přitom jde o fakta lehce ověřitelná (zde odpovědnost padá i na redaktora knihy). Publicista a kritik Aleš Knapp ztratil u Viewegha v příjmení písmeno (Knap), rovněž tak autorův známý, filmový střihač Jan Mattlach (scvrknut na Matlacha); fotograf Ludvík Hradilek se v Báječném roku stal Hradílkem, z člena redakce MF DNES Petra Nečady spisovatel udělal Čadu, jeho kolega Ivan Hamšík na Seychelách za zločincem Krejčířem nikdy nebyl (tam odcestoval Jaroslav Kmenta).
"Státní cena za překlady Paula Coelha?! Může snad existovat něco jako ‚vynikající překlad mizerné literatury‘? Vážně už tady ničemu nerozumím," zapsal si Viewegh loni 25. října. Jde o narážku na skutečnost, že Státní cenu za překladatelské dílo dostala Pavla Lidmilová (1932), která Coelha překládá.
Fakta jsou tato: Lidmilová od šedesátých let do současnosti převedla z portugalštiny do češtiny více než čtyřicet děl klasických i současných, namátkou takové autory jako Amado, Andrade, Camoes, Fonseca, Pires, Rubiao, Tellesová.
Předseda překladatelské poroty Jiří Našinec při zdůvodnění vyzdvihl, jak také bylo uvedeno v denním tisku, že Lidmilová rovněž zpřístupnila do češtiny vizionářské dílo Fernanda Pessoy. A za tato desetiletí práce, nikoliv za Coelha, paní Lidmilová poctu obdržela. Jako dokonalý příklad argumentační zlovůle ony Vieweghovy věty o překladatelské ceně slouží výtečně.
Michal Viewegh v Báječném roku rozhořčeně volá: "Zkusme odbourávat klišé, v jejichž zajetí žijeme..." Jak z epizody o překladatelské ceně patrno, může ihned začít u sebe.
MICHAL VIEWEGH - Báječný rok (deník 2005)
Druhé město, Brno 2006, 360 stran, doporučená cena 299 korun.
Hodnocení MF DNES: 
