Ještě v rámci velkého loňského hrabalovského výročí stihlo pražské Divadlo v Dlouhé připravit hru nazvanou 407 gramů z Bohumila Hrabala.
Režisér Jan Borna a autor scénáře Miroslav Hanuš využili přednostně povídku Baron Prášil, kterou však doplnili o motivy z dalších (Podvodníci či Smrt pana Baltisberga) i motivy ze spisovatelovy korespondence. Střípek z prostředí sběrny papíru pojali podobně obrazně jako režisér Juraj Herz svůj krátký film z roku 1965 Sběrné surovosti.
Celá scéna se stala interiérem sběrny přeplněné poházenými novinami, dopisy i zmuchlaným papírem. Okolo uprostřed stojící váhy vibruje život a hlavně nezastavitelné věty stylově výřečných hrabalovských postav.
Herci se do svých rolí vžívají důsledně, vedle zásadních rolí vedoucího sběrny Miroslava Táborského („Hergot, je-li pánbů na světě, musí mít nervy jak provazy!“) a Haňti v podání Miroslava Hanuše zaujmou hlavně dvě sóla – Jaroslava Pokorná jako Tanečnice a křehká tramvajačka Hedvička Veroniky Lazorčákové (jejíž nohy by zasloužily zvěčnění „volejem a do zlatýho rámu“). I když nejsou všechny výkony úplně vyrovnané, dokáže patnáctka herců hezky souznít a vytváří mozaiku ne nepodobnou té z Herzova filmu.
Za povšimnutí však hlavně stojí, jak dokázali tvůrci nedějovou „hrabalovinu“ dobře natáhnout na více než dvě hodiny, aniž by ji zbytečně nastavovali vsuvkami či zvolňovali rytmus. Neoficiální podtitul „Oslava vyprávění“ je zde zcela namístě.
Řezání hlavy anděla
Výše zmíněné neplatí jen pro jednu část, slabší moment si 407 gramů z Bohumila Hrabala vybírá těsně po přestávce, slovní přetahovaná vysloužilé dvojice nad hrobem z již zmíněné povídky Podvodníci působí zbytečně rušivě a vůbec by zde být nemusela.
407 gramů z Bohumila HrabalaDivadlo v Dlouhé premiéra 29. listopadu 2014 režie: Jan Borna, Miroslav Hanuš hrají: Miroslav Hanuš, Miroslav Táborský, Jaroslava Pokorná, Lenka Veliká, Martin Matejka, Michaela Doležalová, Veronika Lazorčáková, Martin Veliký, Pavel Tesař, Marie Turková, Čeněk Koliáš, Miloš Kopečný, Vlastimil Zavřel, Filip Cíl, Milan Potoček |
Hra dále zaujme nezvykle řešenou scénou, která z diváků dělá víc než jen pozorovatele. Rampa vedená z jeviště totiž půlí hlediště tak, že po ní může Haňťa přejíždět se slisovanými balíky až za zadní řady, kam se děj čas od času přelévá.
Mozaika vrcholí nezapomenutelnou scénou řezání hlavy anděla. A když přičteme vydařený poetický konec, lze kus označit za důstojnou oslavu jednoho dílka, ochutnávku specifického stylu našeho klasika a vůbec pozvánku do jeho světa, která má šanci zaujmout současné gymnaziální ročníky.
