Právě kníže, světec a patron Václav v portrétu, který připravili Otakáro Maria Schmidt a Jana Kristina Studničková, totiž shrnuje důvody, proč jejich cyklus patří k divácky nejúspěšnějším pořadům stanice. Stírá tenkou hranici mezi vědeckými důkazy, teoriemi, dohady i drby a výběr nechává na publiku.
Takže vedle zásadních historických mezníků sleduje i otázky vonící dobrodružstvím. Opravdu Václav udatně bojoval? Jaká měl zranění? Byl ženatý, měl potomky? Skutečně ho zavraždil bratr Boleslav, jak se traduje? A proč si Václava přisvojila nacistická ideologie?
I ten, kdo nad školometským dějepisem ohrnuje nos, zbystří, když se dozví, že Václav měřil metr devadesát, měl s jistou dívkou údajného syna Zbraslava, z bitev utržil dvě rány na hlavě, zahynul po oslavě narození synovce a význam jeho jména i jména jeho bratra je totožný: více slávy.
K tomu se přidají odkazy k masopustu, k Šemíkovi, k rituální vraždě babičky Ludmily, k původu anglické koledy o králi Václavovi, k památnému heslu „Své si braň, cizí nežádej!“ a jako perlička sdělení, že přesídlením do měst se odjakživa lidem krátí lebky a kazí zuby. Proč, to vědci netuší, ale potvrzují to.
Kouzlo mýtů zkrátka účinkuje nad všechna suchá data, což zjevně platí pro celou premiérovou, třetí řadu cyklu. Po Václavovi přijde na řadu Bruncvík coby ohlas artušovských legend, Karlštejn jako grálový hrad, mystické pozadí husitství či mariánského sloupu, král Ječmínek, krvavý rytíř Radouš či původ mikulášské nadílky.
U některých odborníků zjevně takový přístup k historii vyvolává záchvaty, ale proč si to nepřiznat: dokumentární hra na hledání netušených souvislostí, spikleneckých teorií a podivných náhod má svůj půvab, zvláště když své teze nikomu nevnucuje a nevydává je za jediné možné pravé.
