Ve zkratce: pořad Superchlapi trénuje osm mužů po dobu pěti měsíců pro triatlonový závod, jenž ve finále obnáší 1,9 kilometru plavání, 90 kilometrů na kole, 21 kilometrů běhu.
V Partě maraton se šestice lidí, z toho dvě ženy, připravuje po osm měsíců na maratonskou trať v délce 42 kilometrů a 195 metrů. Neboli malý rozdíl ve složení týmů a v zadání.
A rozdíl v podobě pořadů? Skoro nula. Jako Superchlapi si i Parta maraton libuje v obecných úvodech, planých opisech, řečnických otázkách i vznešených obratech „učí je nalézat radost z pohybu“.
Po vzoru Superchlapů si i Parta maraton dává na čas, než vyběhne. Nejprve se všichni představí: manželský pár policistů, šéfkuchař, studentka, partnerka kavárníka, spisovatel. Své vyznání přidá i trenér a jeho žena.
Opět přijdou na řadu testy, pohovory, motivace, rodinné zázemí, dokonce i stejný prvek poslední cigarety jako v Superchlapech - jen s tím rozdílem, že od spisovatele zní pojetí běhu jako „meditace a nové závislosti“ ušlechtileji.
Znovu se na první trénink čeká půl hodiny, až pak se ukážou dvě odlišnosti. Parta maraton pracuje v krajině s kamerou nápaditěji, protože však aktéři trénuji sólově, nemá první díl ani tu družnou pointu Superchlapů, kteří spolu bez placení vypili minibar. Jen prosté “příště uvidíte.“
Uvidíme, jestli uvidíme, spíš neuvidíme. Protože sledovat dvakrát totéž a ještě na pokračování je trest, kterému nás televize kromě seriálů nebo talentových soutěží začínají vystavovat i v žánru reality - a to už vážně přehnaly.
