Film, který dnes zahajuje hlavní soutěž 51. karlovarského festivalu, není pro každého. Kdo zažije první setkání s Němcovým vypravěčstvím, utrpí náraz, po němž mu budou i nejšílenější experimenty připadat jako ospalá konvence. Ale nudu nepocítí, spíš lehký zmatek kvůli nezvyklé vypravěčské metodě.
Kdo historii české nové vlny zná, musí přečkat „opáčko“ z Cannes 1968, kde právě Forman, Menzel či Němec měli vyhrát, než „levicoví blázni“ soutěž zrušili. Včetně Godarda, který rozřezává plátno a schvaluje ruskou invazi, načež jej Němec v podání Jiřího Mádla rozkošnicky „zabíjí“.
Ale pro ty, kdo znali jeho díla důvěrně a Němce osobně, je Vlk až dojemně odzbrojující. Nekompromisní, sršatý, osobní, hravý, svůj. Opět se nikomu a ničemu nepodobá, pouze svému stvořiteli. A třebaže nezapírá hořkost nad kariérou zmarněnou politikou, nad ukřivděností vždy vyhrává absurdita.
Bizarní situace popsané v Němcových pamětech dostávají na plátně ještě grotesknější podobu. Třeba když při výslechu otočí údaj z policejní příručky, že Franz Kafka je otec kontrarevoluce, ve výklad, kterak právě Kafka jako první pochopil zahnívající buržoazii. Nebo když se po emigraci ve Státech živí natáčením svateb a účastní se aktivně všech přípitků.
Z leporela svých klíčových životních situací skládá Němec velké dějiny, kterými v zajímavě inscenovaných epizodách projdou Jiří Bartoška či Ivanka Trumpová a z nichž tryská Němcova osobnost včetně lásky k ženám, autům, muzice, k úspěchu, ale hlavně k dobrodružství filmu.
Jako naprosto zbytečné se tedy jeví dohadování, nakolik se po režisérově smrti na výsledku podepsal jeho tým. Portrét „omšelého vlka, který zůstává vlkem“, je nad slunce jasnou typickou vizitkou Jana Němce. Včetně zábavné pointy z natáčení, kde diriguje Mádla u talíře a prozrazuje smysl filmu.
