Skutečný příběh autora sousoší je stejně bizarní jako doba, kdy se odehrává. Soutěž o Stalinův pomník nemohl neobeslat, pokud chtěl za bolševismu dál tvořit, ale rozhodně ji nechtěl vyhrát. Jenže vyhrál - a stálo ho to život manželky i jeho vlastní. Ironií dějin nevydrželo ani žulové monstrum.
Zobrazení 50. let v sobě vždycky nese riziko zjednodušeného politického plakátu, ale režisér Viktor Polesný jím vcelku zručně proplouvá. Až na pár úvodních vysvětlivek a budovatelských výjevů se drží mimo laciné kategorie hodní - zlí; jeho hrdinové nejsou z mramoru, jen zkoušejí prostě žít a přežít.
Navíc si zvolil herecké trio snů. Jan Novotný v hlavní roli se ani na okamžik nedopustí hysterie, Zuzana Stivínová coby sochařova manželka je přirozenou královnou celého dramatu a její dialog s Martinem Krausem, jenž postavě umělcova žáka dává klackovský humor, patří k nejsilnějším okamžikům vůbec. Podprahová erotika, stesk, bezmoc, krása, všechno v jednom až úzkostlivě střídmém balíčku.
Tichá herecká síla je dokonce tak uhrančivá, že nepotřebuje dramatizovat hudbou; osudové údery bicích naopak spíše ruší. Trochu mimo sevřenou ústřední linii také odvádějí osudy Krausových filmových spolužáků včetně dodatečných setkání nad troskami stalinského monumentu.
Ale na druhé straně má Monstrum přesnou náladu, vysokou obrazovou kulturu včetně barev či práce s drony a především střízlivě vyvažuje proporce mezi velkým a malým, dobovým a nadčasovým. Mimochodem groteskní pointa se Stalinovým obřím uchem je čistou zkratkou pomíjivosti.
Filmařská maketa Stalinovy sochy z května roku 2016:
17. května 2016 |
