Tudíž je Tlumočník dramaticky silný, protože otvírá dávné rodinné tragédie s očima synů zkoumajících viny otců, i společensky užitečný, jakkoli má sklon k módnímu sebemrskačství. Ale také meditativní, což jej v první půli zpomaluje, a proklamativní, ať už do děje zatahuje současnost Ukrajiny, či Slovenska.
Jako road movie dvou veteránů se drží Tlumočník osvědčeného modelu, podobného třeba snímku Než si pro nás přijde, v němž svou poslední jízdu mezi humorem a dojetím absolvovali Jack Nicholson a Morgan Freeman. Což znamená protipóly, posléze přátele.
Menzelův nerudný, samotářský a navenek sucharský překladatel má kouzlo amatérského mstitele vraždy svých rodičů, kterému pistole čouhá z kapsy columbovského baloňáku. Navíc získá výhodu u zahraničního publika, které nepozná, že jeho slovenština opravdu nevykazuje znaky zažité mateřštiny.
Nicméně tón udává Simonischek. Jednak má vděčnější úlohu vídeňského milovníka jídla, pití a žen, který se krvavou minulostí svého esesáckého otce zdánlivě nezatěžuje, jednak dává každou vteřinou najevo, že cenu pro nejlepšího evropského herce roku 2016 za film Toni Erdmann dostal právem.
Režisér a spoluscenárista Martin Šulík vyprávět umí, což předvede zejména v závěru, kdy rychle za sebou vytasí hned dvě víceméně nečekaná tajemství. Přesto však Tlumočník nezapře trochu laboratorní přístup: nepravděpodobná historka totiž vychází z jasné teze, ilustrované místy až příliš okatými symboly.
