O nepodjatosti nemůže být řeči, režisér Robin Kvapil hned v úvodu prohlásí a během svého nekonečného průvodního komentáře ještě párkrát zopakuje, že nechce na Hradě Miloše Zemana, že sám nabídl služby jeho protikandidátovi Michalu Horáčkovi a že se stal jeho poradcem, který zároveň vše natáčel.
Značná část se tak odehrává v týmu kampaně, kde slovy filmaře „všichni jsme byli kolem třiceti let, Horáček vsadil na mladé“. Z jejich debat však vyplývá, že spíše než na profesionály vsadil kandidát na nadšenecké aktivisty, kteří si protest pletou s programem.
A že kdyby si místo věčných analýz projevů Miloše Zemana i komentátorských reakcí na ně pustili raději pár dílů seriálu Dům z karet, naučili by se o věcném mechanismu politických kampaní podstatnější věci.
Sám Horáček tu vystupuje nejčastěji ve dvou pozicích. Buď chválí režiséra za další „super nápad“, jak pokračovat v kampani, nejlépe pak na sociálních sítích, nebo chodí do diskusních pořadů Jaromíra Soukupa, čímž však dělá větší reklamu TV Barrandov než sobě, protože se nechává vytáčet.
Dva záběry stojí za to: když Horáček žárlivě sleduje Jiřího Drahoše a když se po Zemanově vítězství dopustí kritiky voličů: „Co ti lidi chtějí, čím je tak baví?“ Ale jinak film sdělí jen to, co víme: že web není volební urna, že posedlost nepřítelem rodí prohru a že správný dokumentarista by měl být nad věcí.
