Ve druhé polovině 60. let celý svět zaznamenal sérii sebeupálení budhistických mnichů, protestujících ve Vietnamu proti americké účasti. To bylo nejpíš i inspirací pro zvolený způsob sebevraždy.

Palachovou motivací pro okázalou sebevraždu nebyla ani tak samotná okupační invaze jako spíš to, jak rychle celý národ házel za hlavu všechno, čeho dosáhl v průběhu 60. let: jak lidé bez odporu přijímali okupační realitu. Stačilo půl roku, a většina lidí se na veřejnosti chovala, jako by se snad ani nic nestalo. Každý moc dobře znal politické velezrádce a konjunkturalisty, kteří se všem na očích drali k moci, ale nikdo se jim ani nesnažil postavit do cesty. Všichni kapitulovali společně s celou legendární garniturou vůdců "pražského jara".

Palach svým činem vystoupil proti rostoucí pasivitě svých spoluobčanů. A podařilo se mu krátkodobě vyvolat obrovskou odezvu, kterou bolševik tlumil jen s vynaložením velkého úsilí. Spoustě lidí právě tehdy došlo to, na co pak už nikdy nezapomněli: že od srpnové invaze "spřátelených vojsk" už se komunisté neopírají o nic jiného, než o nekonečnou hromadu nehorázných lží a podvodů.

Probuzený veřejný vzdor vzal ale prudký konec po prvním výročí invaze, při kterém československá policie zastřelila několik demonstrantů. Od té doby už mohli komunisté na zádech celé společnosti, která nekladla žádný odpor, štípat dříví - a takyže štípali. Následující dvě desetiletí věnovala mlčící drtivá většina bezstarostnému chalupaření a grilovačkám.

Teprve 7 let po Palachově smrti se v zemi objevil první zřetelný náznak odvahy k protikomunistickému odporu: nepatrná hrstka signatářů zveřejnila Chartu 77.

Sám Palachův čin se zúročil až v roce 1989, zato však se stoprocentní účinností: v týdnu 20. výročí zdánlivě zapomenuté sebevraždy jeho jméno denně skandovalo zaplněné Václavské náměstí i proti štítům a vodním dělům zásahových jednotek, nasazených poprvé od srpna 1969. Spuštěná lavina v několika měsících smetla ohavnou shnilotinu komunismu na smetiště dějin.

Mašíni na to šli líp.... proč zabíjet sebe, když můžu zabít nepřítele.

Tak to měli ale jít na východ, tam těch nepřátel bylo daleko víc než na západě...

Abych se choval slušně, nemusí se kvůli tomu nikdo upalovat. Pokud Palach chtěl, aby ho další následovali, tak to je smutné.

https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%A1ndor_Bauer

všichni jsou blázni

https://cs.wikipedia.org/wiki/Th%C3%ADch_Qu%E1%BA%A3ng_%C4%90%E1%BB%A9c

další co podle některých tady není normální

Siwiec byl taky blázen? Nebo co se snaží říct člověk co relativizuje hrdinství Palacha? Jak může být někdo tak zlý člověk, že nechápe obětování vlastního života pro dobro společnosti jako hrdinství, ale jako vadu osobnosti? Je mi z váš špatně!

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ryszard_Siwiec

Člověk je zlý, pokud je za jeho špatným jednáním úmysl. To, že někdo něco nechápe nebo se s něčím neztotožňuje, bych určitě za zlé nepovažoval.

To sebeupálení po okupaci ze strany studentů a mladých jsem chápal tak, že dospělí tehdy měli tendenci se s okupací smířit a používali při tom "nejvyšší" argument.

"Mám přeci děti, nemohu je ohrozit."

Jenže když to dítě pak jde a demonstrativně se upálí, aby dospělé vyburcovalo k činnosti, boji... a další děti ukazují svou připravenost umírat a následovat ho, tak argument mám rodinu, mám děti, padá.

Náhle dává smysl bojovat právě proto, že člověk má děti.

takze jsme 20 let bojovali.. az pak konecne protivnikovi zrezavely palne zbrane..

Sebevražda je věcí buď duševní poruchy nebo situace, z které člověk nevidí jiného východiska.

Sebevrazda ma ostatni vyburcovat k boji (vcetne strileni do nepratel), nebo taky k sebevrazde?

nebo prostě nezapomenout a nesmířit se tak lehce