Na postavy a vztahy aby si člověk nakreslil mapku, i když vůbec nejsou podstatné. Umělec Dan (Filip Cíl) potká Betku (Alžběta Bartošová). Jeho šéf Kristián (Rudolf Hrušínský nejmladší) pracuje s Otou (Pavel Horváth), má kamarádku (Lucie Vondráčková) i dceru (Marika Šoposká).
Kamarádka Betky (Aneta Vrzalová) a její přítel (Jakub Grafnetr) jsou místní zloduši, zato Kristiánův táta (Rudolf Hrušínský mladší) a Betčina tetička (Iva Janžurová) dokazují, že věk je pouhé číslo. To jsou hlavní postavy - většina z nich zpívá, tančí či jinak křepčí.
Ale to také není podstatné. Film vůbec nemá obsah, děj, zápletku, začátek, prostředek ani konec. Střídají se v něm klipové výjevy, v nichž hrdinové vesměs trpí, a setkání jako z vesnické návsi, kdy jde shodou náhod vždycky kolem někdo, kdo odhalí spiknutí, zavzpomíná a vyzná lásku.
Člověk se směje ostošest, i když úplně jinak a jinde, než film zamýšlí. Ale není to zlý smích, spíš výraz nevěřícnosti nad dokonale průzračným kouzlem nesmyslu, neobratné upřímné dětinskosti. Vše, co si neumí představit, je tady možné.
Kde jinde divák potká SuperStar i StarDance, Michala Davida i Karla Gotta, farářské úvahy o smyslu života i výroky daňové poradkyně? Kde jinde se naráz sejde tolik prkenných herců, tedy hlavně hereček, a ještě pár nahotin?
Decibely lásky, jakkoli to zní ulítle, se mohou stát kultem, z nějž se bude citovat - tedy kultem v očích lidí vyznávajících zábavu typu „je to tak hloupé, až je to krásné“. A co je druhý paradox, vlastně nejlepší na něm je ona vysmívaná muzika.
