Základem smíchu je v prvé řadě chytrý humor režiséra Petra Zelenky, autora scénáře i stejnojmenné hry pražského Dejvického divadla, z níž seriál vychází. Ale jevištní původ z něj netrčí, rozhodně nejde o levný sitcom, třebaže většina děje se odehrává v kulisách krachujícího dabingového studia, kde se buduje dojemně upocený a přitom otrle funkční novodobý český kapitalismus.
Druhý pilíř tvoří právě Dejvičtí, tedy herci populární scény, kteří své postavy přenesli před kameru s neskutečnou hravostí. Slovy jedné z aktérek se „vyblbli“ a lépe se to vyjádřit opravdu nedá.
Z každé situace, z každého dialogu tryská tak nakažlivá radost, jakou obrazovka dlouho nezažila. A přitom se hrdinové nepitvoří čistě pro efekt.
Do třetice jsou tu hosté, kteří si se stejným potěšením utahují sami ze sebe. Sólo Jiřího Bartošky coby dálkově řízeného smutečního řečníka v krematoriu z první epizody se stalo hitem okamžitě po její internetové předpremiéře, v dalších dílech zase perlí Miroslav Krobot jako výbušný režisér nebo Viktor Preiss, jenž hraje sám sebe.
A právě Preissova skvostná exhibice je dokonalou obhajobou oné údajné vulgárnosti seriálu. Vzorný herec dbalý své pověsti a kazatel ryzí mateřštiny, vystavený ve studiu textu o „přeblafnuté“ dámě, přesně dokládá, že každý výraz, nad nímž může rada pro televizní vysílání brunátnět, má svůj účel i smysl. Včetně hrátek s překladem z angličtiny do češtiny je to prostě paráda!
