Do třinácti půlhodinek se směstnalo celé století. Nejen „kotlíkářské“, jak někdy přezdívají vyznavačům romantiky s kytarou u táboráku, ale též století proměn politiky, životního stylu a písní.
Právě hudba dostala v cyklu režiséra Václava Křístka svou vlastní, zajímavou kapitolu. I zakladatel Spirituál kvintetu Jiří Tichota tady vzpomíná, že on sice v mládí patřil ke skautům, s Václavem Havlem se tehdy plavil na pramici, ale přesto záviděl trampům: muziku.
Jakkoli vedle touhy je zvláštním znamením pořadu zejména nostalgie, nostalgie a ještě jednou nostalgie, nasbíral i pozoruhodná fakta, ze kterých mimo jiné zrovna díl věnovaný hudbě vytváří záchytné ostrovy věcnosti v obecném oceánu stesku. Patří k nim připomínka, jak se zprvu spontánní trampská písnička stala módní vlnou, sklouzla do komerčních vod včetně operetek a postupně se měnila v dobovou variantu popového byznysu.
Dokumentární kronika trampingu předvádí vlastní muzeum, které schraňuje čutory, ešusy, konzervy lančmítu. Archiv, jenž zmapoval na šest tisíc osad a stejný počet písniček. Postřehy, kterak olympionik Ořovský přivezl ze Spojených států první kánoe a že na rozdíl od skautů, kde byly chlapecké a dívčí oddíly zvlášť, trampové vyráželi do přírody „moderně“ dohromady.
Kdo viděl Niagaru
Ale také se tu probere „psanecký komplex společného nepřítele“, když se vzpomíná na normalizační léta s dlouhým seznamem kempů zničených při policejních raziích vesměs v roce 1977. A v neposlední řadě se v cyklu představí celosvětové potlachy, které pořádají v cizině naši krajani.
Zvláštní znamení touhaČesko, 2015, 13x26 min režie: Václav Křístek |
Pravda, parta pamětníků s kytarou u piva, to není z hlediska diváka, který nespí pod celtou a nestírá nohama rosu na kolejích, příliš vzrušující podívaná. Ale zato je dojemná a opravdová, navíc upřímná díky režisérovi, který nepředstírá fanatickou oddanost vlajce, jež vzhůru letí, nýbrž přirozenou zvědavost na komunitu ne nepodobnou subkultuře, již sledoval v Bigbítu. A k tomu Zvláštní znamení touha přidává dnes již velmi vzácnou výspu, kde i velká vzletná slova člověk přijme bez ošívání – podobně jako třeba v pamětnické sérii filmů s Vinnetouem.
Nicméně nelze zapřít, že cyklus žije nostalgií, masovou drogou, na kterou v Česku jednou vyhyneme. Byť v případě trampů notujících Teskně hučí Niagara má své oprávnění, shrnuté do hořkého povzdechu: „Dneska každý desetiletý kluk už Niagaru viděl.“
