Divadlo - ilustrační foto

Divadlo - ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Zvládnutý Sen noci svatojánské

Sen noci svatojánské byl u nás jako balet doposud uveden pouze dvakrát, pokaždé s hudbou Václava Trojana.

Pro premiéru ve Státní opeře Praha sáhl choreograf Libor Vaculík po scénické hudbě Felixe Mendelssohna-Bartholdyho k dramatu a po několika dalších skladbách téhož autora.

Divadlo na divadle
Už tak dost vrstevnatou Shakespearovu předlohu doplnil Vaculík o několik dalších drobných plánů. Inscenaci rámuje svatebním obřadem a původní zápletku odsouvá do roviny divadla na divadle.

Rozvíjí scénu, kdy Puk omylem probudí lásku mezi těmi nepravými a oproti Shakespearovi na chvíli spáruje též Lysandra s Demetriem a nato do té doby všemi odmítané Heleně na okamžik přisoudí hned trojlístek nápadníků – vedle Demetria a Lysandra ještě Hermii.

Puk ve výborném rošťáckém podání Davida Stránského je nejlépe postavenou figurou baletu. Zkraje se objevuje v šatu oddávajícího kněze, pak se proměňuje v jakéhosi režiséra, který se scénářem v ruce sleduje, co všechno je potřeba ve vztazích napravit, načež se dává aktivně do díla.

Zbylé postavy už tak výrazné nejsou a režisér jim přidává jen několik vnějších znaků (například Oberonovi v důsledku Titaniiny nevěry narostou parohy).

Kromě Puka nenašel Vaculík pro hlavní postavy žádný výrazný příznačný motiv, a tak nebýt kostýmů a několika dějových uzlů, šlo by jen stěží odlišit Demetria od Lysandra a Helenu od Hermie, a to i přes velmi dobrou interpretaci Petra Koláře, Ondřeje Novotného, Lucie Holánkové a Ivy Zingfeldové.

Vtípky "z nižší cenové"
Vaculík se zaměřil více na drobné situace než na charaktery. Lákají ho především drobné vtípky "z nižší cenové", jejichž příkladem budiž Helenino mrštění imaginárním exkrementem po Demetriovi.

Choreografie rozhodně nepřevyšuje předchozí zdařilejší Vaculíkovy práce, a řadí se tak do ranku těch, kde je suverénně zvládnuté řemeslo, avšak už chybí inovativní nadstavba.

V inscenaci dostali poměrně velký prostor oba výtvarníci. Martin Černý vytvořil snadno se proměňující a vcelku efektní scénu, kostýmy Romana Šolce občas balancují na hranici vkusu (růžovoučké oděvy na ostrově lásky jako by zapůjčil nějaký noční podnik s lechtivějším programem).

Zkrátka, Sen Libora Vaculíka proběhne i přes občasné zapojení humoru hrubšího ražení jako málo vzrušivá, spíše okázale výpravná než vtipná podívaná.

FELIX MENDELSSOHN-BARTHOLDY - Sen noci svatojánské
Státní opera Praha. Režie a choreografie Libor Vaculík. Délka 130 minut.
Hodnocení MF DNES: