Výstava děl Jana Zrzavého (1890-1977) je mimořádně šťastně instalovaná. Prostor Valdštejnské jízdárny je skrytý v příšeří, vystupují z něj jen jednotlivá nasvícená plátna. Místnost je rozdělena na dva půlovály, jež se sbíhají k centru expozice - Kleopatře, kterou se malíř začal zabývat v roce 1912 a opustil ji hluboko v 50. letech.
Pozoruhodná jsou i dvě plátna, která výstavu otvírají: obraz Svatého Jana Křtitele (1923) a expresionistickou barevností pulzující autoportrét (1909). Tím prvním, citujícím z díla Leonarda da Vinciho, Zrzavý vzdává hold umělci, u nějž se naučil bravurní technice; tím druhým jako by říkal: Všechno, co maluji, jsem jenom já sám.
Údolí a poutnice
Z rodné Českomoravské vysočiny do Prahy přišel Zrzavý v 15 letech. Umělecké školy ho odmítaly (na AVU se marně hlásil čtyřikrát), ale malíř dal hned jedním ze svých prvních obrazů najevo, že k osobitému vidění studia nepotřebuje. Plátno nazval Údolí smutku. Těžištěm je postava ženy s mátožným výrazem, jakoby vrůstající do krajiny lemované výhrůžně protáhlými špicemi hor. Je to práce temná a dusivá, jejímž východiskem byla Zrzavého zkušenost s dílem Edvarda Muncha.
Jako protipól vznikly o rok později Veselé poutnice: portrét dvou žen usazených na letní louce, oděných v růžový šat a obklopených bílými holubicemi, které společně se světlem a čistotou barev symbolizují mír a harmonii. Jak Teige ve své monografii, tak Zrzavý ve vzpomínce z roku 1934 vidí v těchto dvou obrazech základní mantinely, mezi nimiž se vine jeho další tvorba.
I když, citujeme Zrzavého, "v obou obrazech je tentýž ustrnulý klid a úzkostné čekání". Čekání na ryzost a jistotu formy, která by dala malířovi záruku, že své snové představy zachytí na plátně s maximální přesností, i na naplnění touhy, z níž potřeba jeho vizuálního vyjádření pramenila. Zrzavý se dočkal obojího.
Přestože obě díla jsou svým způsobem prototypická, musel jejich autor přijmout ještě řadu lekcí. Tu první mu dali francouzští impresionisté, vystavující v roce 1907 v pražském Mánesu; další přijal od průkopníka expresionismu Muncha. Klíčové bylo pro Zrzavého i střetnutí s barevně stylizovanými Gauguinovými plátny a v roce 1911 setkání s Bohumilem Kubištou: vliv kubismu jej provázel po celá desátá léta.
Nejpodstatnější objev však Zrzavý učinil v případě malby Leonarda da Vinciho: tříletým studiem jeho děl dospěl k výrazové neomylnosti. Na podzim 1918 měl Zrzavý v Topičově salonu v Praze první samostatnou výstavu. Když o pět let později na tomtéž místě vystavoval podruhé, stál již na vrcholu. V roce 1923 vznikly Dvě přítelkyně, z následujícího roku je první verze Jara, portrétu opojeného nahého eféba, ležícího v krajině.
V dílech z té doby se kříží rafinovaný symbolismus, napájený starozákonními motivy, s bezelstnou poezií dětského světa. Metafyzické scenerie, zdobené tropickými palmami a pyramidami, jsou nasvíceny plameny nejtemnějšího erotismu. Jako by svár duše s tělem nikdy neexistoval.
Benátky ve snu
V roce 1928 prodělal Zrzavý těžkou tvůrčí krizi; dokonce chtěl s malbou skončit. Z deziluze se odjel léčit do italských Benátek, kde učinil zásadní objev: zjistil, že jeho sny žijí. Že tlumeně barevné krajiny, které na jeho plátna dosud proudily z podvědomí, mají reálné předobrazy. Motivy Piazzetty, chrámu Svatého Marka nebo kostela Svatého Salvátora dodaly jeho dílům novou energii: obrazy nabraly mořské a písečné barvy a melancholii přelila vlna radosti.
Benátky sice v Zrzavém zachránily malíře, ale v jeho vizuální poezii došlo k podstatné změně. Od počátku 30. let v jeho dílech slábne vliv vnitřních, iracionálních zdrojů a základem prací se stává vnější skutečnost. Zrzavý maluje průmyslovou krajinu Ostravska, vesnická stavení, zahrady, kapličky, rybníky. Tvary se redukují na základní linie a barevnost ztrácí svou jedinečnou atmosféru.
Podstatné poválečné práce se v tématech vracejí do 10. a 20. let (zmíněná Kleopatra, dokončená 1957) a ostře kontrastují jak s realistickou malbou, někdy až nepochopitelně blízkou oficiální linii (Pomník Rudé armády před odhalením, 1948), tak s naivistickými hrátkami (Divoženky, 1965) či pokusy v tradici pointilismu (Stařec, 1970).
Na sklonku života odkázal Zrzavý veškerou svoji pozůstalost Národní galerii. Jako doplněk k expozici tak mohly být zařazeny četné ukázky jeho drobných prací: skic, studií, scénických návrhů, ale i ilustrací knih spřízněných básníků (Mácha, Sova, Zeyer). Zájemci o monografii ovšem musí sáhnout po produktu konkurenční instituce: objemné publikaci, kterou jednomu z největších českých malířů připravili Karel Srp a Jana Orlíková.
JAN ZRZAVÝ: Důvěrné příběhy
Obrazy, kresby, ilustrace. Valdštejnská jízdárna Praha, kurátorka Zuzana Novotná. Výstava potrvá do 16. září 2007, Vstupné 150, snížené 70 Kč, rodinné 200 korun
Hodnocení MF DNES: 70%
