Byl-li Záujem, román bratislavského spisovatele Martina M. Šimečky, předloni vydán slovensky v pražském Torstu, znamenalo to z české strany ediční výjimku. Naproti tomu vydávání českých textů se na Slovensku stalo v této dekádě rutinní záležitostí. To je i případ Sýkory.
Pravda, několik gramatických chyb prozrazuje, že mateřštinou odpovědného redaktora knihy Karola Chmela není čeština, ale nejde o dramatický počet; leckterý český nakladatel je na tom lektorsky mnohem hůře.
Po dokončení Tajné řeči si autor zřejmě hluboce oddychl.
Spadla z něho letitá a fatální zátěž, poněvadž si sám se sebou vyrovnal důležitý účet - z proudu paměti nalovil a na papír naskládal vzpomínky na dětská a jinošská léta, která prožíval zhruba od Mnichova po komunistický puč v osmačtyřicátém na českém venkově. Hrdinou je sice kluk a mladý muž jménem Jindřich Král, jehož spisovatel na začátku i na konci příběhu oslovuje a jemuž knihu adresuje, nicméně je takřka jisté, že Jindřich má funkci velmi průhledného ochranného zbarvení Jiřího Sýkory.
Z fragmentů, z krátkých odstavců (často tvořených jedinou větou) je sestaveno "leporelo", plastická skládanka iniciačních zážitků. Vše je tu rovnocenné, tajemné a opravdově prožívané: ať ještě nevinné, pouze dětsky rozjívené pokusy stáhnout kalhotky kamarádce nebo rvačky klukovských part, typických Horňáků a Dolňáků, tak i ozvěny "velkých dějin" - nucené odchody dospělých do reichu na práci, putující němečtí i ruští vojáci v závěru války, majetkové přesuny po válce. Jindra vášnivě čte, sbírá knihy, píše poezii. Od školáckého rýmování se propracovává k juvenilní tvorbě, která by už asi snesla publikování. Ale narazí: nastaly jiné pořádky, jež požadují optimističtější verše, než jsou Jindrovy prosby a výzvy typu "až nebudu/ a proměním se v prach/ až můj pyšný strach/ ponesou na márách/ neplačte..." "Lidsky byl Jiří nesmírně křehký a zranitelný," charakterizuje autora v doslovu Peter Zajac. Tatáž slova lze vztáhnout na Tajnou řeč. Patrná je v ní plachá pozornost, s níž jsou situace vylíčeny, ale současně paměť autorovi uchovala šťavnatost dobových klukovských nadávek.
"Velké dějiny" jsou ve vyprávění citlivě přítomny v proporcích, jež platí pro dětské vnímání světa. Současně se však Tajná řeč na mnoha místech ocitá v situacích přímo archetypálně typických, tolikrát již jinde vylíčených, že čtenář má dojem xté variace. Přestože se potkáváme s prózou velmi osobní, psanou pro autorovu vlastní "spásu", jeví se nejednou jaksi obecně, zastupitelně. A vypíchnutí některých vět coby samostatných odstavců není než mechanickým položením důrazu.
Tajnou řeč můžeme označit za malou dobrou práci, za prvek v mozaice o zdejším dětství a dospívání v průběhu dějinných zvratů 20. století, jak ji postupně skládají svobodně myslící a píšící čeští prozaici. Sýkorova kniha je spřízněna kupříkladu s románem Michaela Konůpka Böhmerland 600 cc (v roce 1996 jej vydal brněnským Atlantis). Tvůrce Tajné řeči by se býval bez váhání mohl podepsat pod slova, která o svém románu řekl v Norsku žijící Konůpek: je "z rodu textů, které jsou už kdesi hotové, dávno předtím, než autor usedne k psacímu stolu". Böhmerland 600 cc je ovšem dílem v dobrém slova smyslu literárnějším a modernějším, Konůpek pracuje s pamětí méně důvěřivě a více tvořivě než Jiří Sýkora - člověk, jemuž se asi nikdy nepřestalo až odevzdaně stýskat za ztraceným rájem, za časem a krajinou dětství.
Jiří Sýkora: Tajná řeč. (Románové leporelo). Doslov Peter Zajac. F. R. & G., Bratislava 1998, 152 stran, náklad a cena neuvedeny.
- úterý 23. března 1999
