Aby se ze zprávy špatné stala naopak zpráva dobrá, musel by člověk vědět, které pořady se skrývají pod slovem "některé". Za návrat zrušeného Leteckého dne stěží vyjde lid s cepy do ulic, do Evropské unie prokličkujeme bez patnácti dílů cyklu Evropa Eugena Brikciuse možná rozumněji než s nimi. Ale "některé" dramatické pořady, to mohou být skvosty, polovičatosti i zbytečnosti.
Co kdyby za oběť padl Talár a ptačí zob, nedělní tečka předešlého týdne? Zábavný text Johna Mortimera dostal jinou pointu a změnil tak žánr z úsměvné absurdity v slzavé údolí.
Režie Milana Lasici si nevybrala původní divadelní fantazii, kde vězeň svému advokátovi "přehrává" různé situace budoucího procesu jen s pomůckami, které má ve své cele po ruce, ani čistý film, pro nějž by se musel scénář úplně předělat - zastavila se "někde mezi".
A jindy sladké cimrmanovské antiherectví Zdeňka Svěráka vedle Jaromíra Hanzlíka nestačilo, ba rušilo.
Přesto: kdyby se mělo škrtat, byli by po ruce silnější kandidáti. Například včerejší Společník, kde nudu vyzařoval i nejživější tvor před kamerou - pes a kde si Jaroslav Dušek v houfu silně přibližných karikatur musel připadat jako mimozemšťan - či naopak.
Hlavně však řada postav i okamžiků byla mírně opsána ze slavné Amisovy knihy Šťastný Jim, jejíž věhlas zřejmě nedolehl výhradně na Kavčí hory.
Jinak si totiž nelze vysvětlit, že právě tenhle příběh vyhrál údajně mezi 270 scénáři soutěže Smích Vlasty Buriana. Ale znovu: pokud by se obětní beránek škrtů hledal zpětně, zažili jsme už horší věci. Třeba ostravské Útěky, pokus o umění, kde se kamera třásla, i když k tomu příběh nedával důvod, a divák nevěděl, zda mu víc vadí mžitky před očima, nebo žaludek na vodě.
Podle internetových ohlasů by ten kousek bratru za pár milionů národ oželel s radostí. Zpětně by se škrtalo jedna radost. Jenomže "některé" tituly ruší předem pouze "někteří", nedejbůh zrovna ti, co nečetli Šťastného Jima.
Společník. Eva Holubová s Jaroslavem Duškem v nedělním příběhu o chudém učiteli hudby. |