Aniž Marthaler slevil ze své originální poetiky zpomaleného (či ustrnulého) času, monotonní dikce, směšnětrapných gagů a jakoby z hlubin podvědomí vyvřelých hudebně-pěveckých čísel, vtáhl do tohoto jevištního světa hrdiny Shakespearovy komedie. Jeho dvorní scénografka Anna Viebrocková navrhla scénu evokující omšelý interiér zaoceánské lodi; tím je přivoláván obraz lidské existence uzavřené v neutěšeném prostoru.
Místa s obdobnou atmosférou byla příznačná už pro zmíněné inscenace Zab Evropana... a Nultá hodina. Oba tyto projekty s neobyčejnou lehkostí a humorem demaskovaly společenské (i historické) iluze a stereotypy. Hořce připomínaly trapně patetickou a bezradnou lidskou existenci, občas se komicky vzpírající osudové setrvačnosti života, občas vrženou bezmocně do děje, jehož smysl je v nedohlednu.
Tento pocit, příznačný pro dobu otřesených jistot a vykloubené skutečnosti, je také dominantním tématem Marthalerovy interpretace Shakespeara. Vratká paluba lodi, jíž náraz vln čas od času škubne, podráží pasažérům nohy stejně jako ve velkém množství konzumovaný alkohol a permanentní kocovina. Lze-li soudit podle kostýmů vycházejících z módy přelomu 60. a 70. let (ta se dnes v obměnách vrací), jsou to vesměs životem unavení reprezentanti posléze selhávajících ideálů. Orsino, zpitý, možná i zdrogovaný Don Juan, kdysi nejspíš okouzlený volnou láskou; Marie rovněž připomíná "květinové dítě", jehož dávná společenská aktivita se teď vybíjí ve zlomyslných intrikách; Olivie je spíš ryze současným, vyprázdněným, afekty zmítaným spratkem...
Asi by se v tomto výčtu dalo pokračovat a nacházet pro každou z postav její osobní příběh více či méně korespondující se základní vizí inscenace - obrazem současnosti řítící se nezadržitelně k neznámému, apokalyptickému konci. Ten je signalizován varovným houkáním, řezavě studeným bledým světlem a konečným katatonickým strnutím všech postav. Jen Šaškova píseň dává naději, že je to jen konec jednoho "příběhu", ne konec světa.
Po celé představení oceňujeme neobyčejnou múzičnost Marthalerových herců (úžasná sóla má Šašek Grahama F. Valentina), krkolomné klaunské pohybové kreace (tady dominuje obří Tobiáš Říhal Josefa Ostendorfa, který má stabilitu dubiska a energii a mrštnost mistrů bojových umění) i invenční snahu důsledně naplnit inscenační vizi. Jenže! - I čtenář této recenze trochu obeznámený s textovou předlohou, natož divák Marthalerovy inscenace cítí, že duch, rytmus a energie textu se přece jen musí nutně popsané vizi do jisté - a ne zrovna nezanedbatelné - míry vzpírat. Nakonec odcházíme znuděni a nezasaženi. Jako by se energie textu i jevištního díla navzájem rušily hned na scéně a na diváka v hledišti už mnoho z jejich působivosti nezbylo.
Místa s obdobnou atmosférou byla příznačná už pro zmíněné inscenace Zab Evropana... a Nultá hodina. Oba tyto projekty s neobyčejnou lehkostí a humorem demaskovaly společenské (i historické) iluze a stereotypy. Hořce připomínaly trapně patetickou a bezradnou lidskou existenci, občas se komicky vzpírající osudové setrvačnosti života, občas vrženou bezmocně do děje, jehož smysl je v nedohlednu.
|
W. Shakespeare: |
|
Schauspielhaus Curych |
|
Režie: Christoph Marthaler |
|
Scéna a kostýmy: Anna Viebrocková |
|
Dramaturg: Stephanie Carpová |
|
Uvedeno 3. října 2001 na Pražském divadelním festivalu německého jazyka. |
|
Rozhovor s režisérem Christophem Marthalerem čtěte ZDE. |
Asi by se v tomto výčtu dalo pokračovat a nacházet pro každou z postav její osobní příběh více či méně korespondující se základní vizí inscenace - obrazem současnosti řítící se nezadržitelně k neznámému, apokalyptickému konci. Ten je signalizován varovným houkáním, řezavě studeným bledým světlem a konečným katatonickým strnutím všech postav. Jen Šaškova píseň dává naději, že je to jen konec jednoho "příběhu", ne konec světa.
Po celé představení oceňujeme neobyčejnou múzičnost Marthalerových herců (úžasná sóla má Šašek Grahama F. Valentina), krkolomné klaunské pohybové kreace (tady dominuje obří Tobiáš Říhal Josefa Ostendorfa, který má stabilitu dubiska a energii a mrštnost mistrů bojových umění) i invenční snahu důsledně naplnit inscenační vizi. Jenže! - I čtenář této recenze trochu obeznámený s textovou předlohou, natož divák Marthalerovy inscenace cítí, že duch, rytmus a energie textu se přece jen musí nutně popsané vizi do jisté - a ne zrovna nezanedbatelné - míry vzpírat. Nakonec odcházíme znuděni a nezasaženi. Jako by se energie textu i jevištního díla navzájem rušily hned na scéně a na diváka v hledišti už mnoho z jejich působivosti nezbylo.
 Schauspielhaus Curych přivezl na Pražský divadelní festival německého jazyka hru Cokoli chcete. |
 Schauspielhaus Curych přivezl na Pražský divadelní festival německého jazyka hru Cokoli chcete. |
 Režisér Christoph Marthaler při projevu před pražským představením Shakespearova Večeru tříkrálového. |
