Nechutně jsi mě dostal. Chci jet k moři, přečetl si Jiří Mádl předloni v listopadu na displeji mobilu. Byla to - pravda, trochu neformální - první reakce dramaturga z České televize, který dočetl jeho scénář o dvou školácích z Českých Budějovic. V tu chvíli už bylo jasné, že tvůrčí pokus populárního herce za něco stojí a že by se dokonce mohl začít točit v koprodukci veřejnoprávní televize pro velké plátno.
"Málokdy se stane, že člověk při čtení zapomene na svoji profesi, nechá se strhnout příběhem a emocemi a hltá scénář až do konce. Přesně tohle se mi u Jirkova scénáře přihodilo. Takže ano, od první chvíle jsem věděl, že v ruce držím mimořádný text," vzpomíná dnes dramaturg Jaroslav Sedláček. Zpětně přiznává, že jeho emotivní esemeska poněkud vybočila z běžného profesionálního odstupu.
Těžko se však najde někdo, kdo by mu to vyčítal. Scénář postupně "dostal" ještě hodně dalších lidí, film Pojedeme k moři měl letos v dubnu premiéru a v neděli se pokusí "dostat" i festivalové diváky ve Zlíně. Promítá se v hlavní soutěži od půl jedenácté v prvním sále kina Golden Apple Cinema. Uvede ho režisér osobně, fanouškům filmů a grafologie bude rozdávat autogramy už od desíti hodin v pasáži Zlatého jablka.
Zničená záda
Na začátku filmového příběhu si jedenáctiletý Tomáš vezme do ruky kameru, kterou dostal k narozeninám, a už ji neodloží. Brzy se k němu přidá jeho chorvatský spolužák Haris, oba natáčejí doma i ve škole, výborně se baví, "ale jen do chvíle, než zjistí, že kamera dokáže odhalit také věci, které jsou nepříjemné", varuje milovníky odpočinkových komedií oficiální text distributora. Ani hravým dětským kamerám totiž neunikne, že rodiče někdy nemluví pravdu, jindy je zase komunikace v rodině až nezdravě přímočará a zůstávají po ní modřiny. A nejvíc to odnášejí samozřejmě děti.
Mádl se důsledně držel předsevzetí, že každý záběr musí vypadat, jako by ho natáčel jeden z dětských hrdinů. Místo velké filmové kamery proto použil foťáky s nahráváním videa, jaké může mít doma každá movitější rodina. Dodržet se musela dokonce i výška dětských očí, které se dívají do hledáčku. Kameramanka Edita Kainrathová si sice podle svých slov zničila záda, ale výsledek je naprosto věrohodný - ve filmu neuvidíte jediný záběr, který by teoreticky nemohlo natočit dítě.
"Byl to klíč k celému vyprávění. Tam nešlo o to, jestli ano, nebo ne, ale jak nejlépe," říká k neobvyklé metodě dramaturg Sedláček.
"Všichni čekali průser"
Jiří Mádl se inspiroval knížkou Podivuhodný případ se psem od britského spisovatele Marka Haddona, která je celá psaná z pohledu dítěte. V literatuře to není nic ojedinělého, o čemž by takový Péťa Bajza z Bylo nás pět mohl vyprávět už před sedmdesáti lety. Ani v českém filmu není Mádl zdaleka první, kdo udělal z dítěte vypravěče. Ale zřejmě jako prvního ho napadlo trvat na tom stejně důsledně jako spisovatelé - od prvního do posledního písmenka, tedy od prvního do posledního záběru.
Takový nápad logicky mohl přijít až v době, kdy je kamera dostupná každému dítěti. Když bylo jedenáct letos osmadvacetiletému Mádlovi, žádný zodpovědný rodič by rošťákovi z prvního stupně vzácný přístroj do ruky nedal, nehledě na to, že pořízené záběry by dítě těžko dokázalo sestřihat ve svém pokojíku.
I když scénář vypadal slibně, všem bylo od začátku jasné, že experiment se může při natáčení krutě vymstít. Co kdyby se ukázalo, že "dětské" záběry z foťáků se nedají smysluplně pospojovat do devadesátiminutového snímku? "Všichni čekali průser, až na úplné výjimky. Ale teď slyším samé kladné ohlasy," shrnul to pro MF DNES Mádl.
Obavy České televize zpětně přiznává i Sedláček. "Pro debutujícího režiséra to byla velká nástraha. Ale Jirka tou hlubokou propastí prošel na výbornou," říká.
Jako Páni kluci
Kritika přijala film Pojedeme k moři většinou kladně. Podle recenzentky MF DNES Mirky Spáčilové, která Mádlovi nadělila slušných 70 procent, je to první český snímek od legendárních Pánů kluků z poloviny sedmdesátých let, jehož dětský příběh má nadgenerační přesah a "spojuje tolik hravosti, vtipu, dobrodružství a tajemství, aniž by zároveň strkal lidstvu pod nos zásadní sdělení".
1. dubna 2014 |
Páni kluci se mimochodem letos ve Zlíně dočkají ocenění - herečka Magda Reifová, jež ve snímku jako holka hrála, dostane novou hvězdu na festivalovém chodníku slávy.
A právě srovnání s jinými dětskými filmy - respektive povzdech nad tím, že se v Česku v poslední době skoro netočí - zaznívalo v komentářích k Mádlově debutu nejčastěji. Zatímco klasická pohádka čas od času vznikne, nové příběhy ze současnosti jdou do kin asi podobně často jako sci-fithrillery, tedy téměř vůbec.
Dětem dal velký prostor například Marie Poledňáková v roce 2006. S filmem Jak se krotí krokodýli - kde měl mimochodem malou roli i Mádl - však zdaleka nedokázala navázat na svoje třicet let staré úspěšné filmy s vynikajícím dětským hercem Tomášem Holým. Už záhy po premiéře Krokodýlů bylo jasné, že tohle rozpačité dílo díru do plátna neudělá.
Jeden dobrý film za deset let
Také Jaroslav Sedláček dlouho vzpomíná, kdy před Mádlem někdo natočil obstojný film o současných dětech. Nakonec jmenuje Kdopak by se vlka bál od Marie Procházkové, která si právě ze Zlína před pěti lety odvezla hlavní cenu Zlatý střevíček. Procházková podle Sedláčka dokázala podobně jako nyní Mádl se ctí navázat na slavné režiséry dětských filmů Věru Plívovou Šimkovou (Páni kluci), Josefa Pinkavu (Metráček) či Radima Cvrčka (Táňa a dva pistolníci). "Ta tradice tu tedy pořád je. Jen by to chtělo houšť a větší kapky. Jeden dobrý film za deset let je málo," říká Sedláček.
Z toho, že na film Pojedeme k moři se čekalo několik let, zároveň vyplývá, že není od věci na něj zajít a osobně zkontrolovat, zda to náhodou recenzenti a dramaturgové s chválou moc nepřehánějí. Takže v neděli ráno ve Zlatém jablku?
9. dubna 2014 |
