RECENZE: Odmítnutý syn Eric Clapton vyrazil s kytarou proti celému světu

Životopisy některých umělců by snad ani jejich fanoušci neměli číst, aby nepřišli o iluze. Třeba ten, v němž Paul Scott rozpitval život Erika Claptona.

Eric Clapton během koncertu v pražské O2 areně 19. června 2013 | foto:  Michal Šula, MAFRA

Eric Clapton (obálka knihy)

Kniha se jmenuje v originále, který byl ponechán i pro český překlad Bianky Bellové, Motherless Child. Název je to velmi trefný. Poukazuje na složité rodinné zázemí protagonisty knihy, který po většinu dětství vyrůstal bez matky u prarodičů, a jde také o název jednoho z nejslavnějších spirituálů. Od tohoto stylu černé hudby je jenom krůček k blues, jež se stalo Claptonovým celoživotním osudem.

A vztah k němu byl úzce provázán právě s oním problematickým dětstvím, jak autor dovozuje. „Clapton se vždycky viděl jako osamělý zpěvák blues, muž s kytarou proti celému světu,“ píše Scott. „V této hudbě víc než v jakékoliv jiné našel outsider Clapton, nemanželské dítě a odmítnutý syn, pocit do té doby nepoznané sounáležitosti. A skrze něj i šanci na skutečnou spásu,“ dodává.

Lidská stvůra?

Na záložky knih se píše leccos a spoustu informací není třeba brát vážně. Zde je ale dobré vrýt si do paměti závěrečnou větu krátkého medailonku autora knihy. Ta zní: „Je celoživotním fanouškem Erika Claptona.“

Eric Clapton - Motherless Child

75 %

Paul Scott

vyd. 65. pole, 2016

přeložila Bianca Bellová

Tuhle větu si musíme opakovat ve chvílích, kdy Paul Scott detailně líčí kytaristovy životní eskapády, zejména ze 70. a 80. let. V nich totiž na Claptonovi nachází jen máloco dobrého. Upřímně řečeno, i kdyby pravda byla sotva polovina toho, co píše o jeho alkoholických a drogových závislostech, o jeho vztahu k ženám, které pro něj v některých obdobích byly jen „masem ke konzumaci“, jeho zbohatlické marnivosti a zároveň psychické labilitě, bylo by jen málo důvodů takovou „lidskou stvůru“ obdivovat.

Protože ne všechno se dá omluvit tím, že rockové hvězdy mají prostě na některé úlety nepsané právo.

Temná stránka umělce

Právě v tomto období autor pro samé líčení Claptonova osobního života tak trochu zapomíná na to, že nejde jen o tuctovou celebritu, ale především, málo platné, o vynikajícího a vlivného hudebníka. Který, mimochodem, sám tvrdí, že třeba alkohol nikdy jeho hráčské kvality výrazně neomezoval.

Eric Clapton v roce 1969 v Kodani

V těchto místech může kniha citlivému čtenáři připadat tak, jako by byla až na samém okraji bulváru. Zároveň se ale musí připomenout, že Clapton sám ve svých pamětech, které vyšly v roce 2008 i česky, o všech svých temných stránkách mluví bez obalu a místy také víc než o samotné muzice. Ostatně, i ti největší Claptonovi fanoušci musí uznat, že jeho diskografie právě v těchto dvou dekádách obsahuje dost nevyrovnaných i zcela zapomenutelných titulů. Vedle těch výtečných, samozřejmě.

Ve prospěch Paula Scotta je potřeba říci, že období, která jsou z hudebního hlediska dodnes nepřekonaná, jako je třeba existence kapely Cream, pojednal velmi zevrubně. Nechává nahlédnout jak do hudebních „vnitřností“ tohoto výjimečného tria, tak do mezilidských vztahů jeho členů, což také rozhodně nebyla procházka růžovým sadem.

Každopádně: 20. května vydá Eric Clapton nové album. Po přečtení této biografie jej budeme nepochybně poslouchat jinak než dřív.