Vydavatelka je terapeutkou v Psychiatrické léčebně Šternberk. Ze svého dětství si pamatovala, že majetkem rodiny, děděným "po přeslici", je kniha, ve které její prababička Marie Magdaléna Trojáková zachycovala svůj život. Rukopis opatrovala babička i matka Reginy Valentíkové, až v roce 2010 skončil v jejích rukou.
"Odvážím si knihu plnou vzpomínek a zpočátku si ani neuvědomuji, jaký poklad mám v ruce. Teprve až postupně pročítám knihu a vidím, s jakým zájmem dědečkové a babičky z naší léčebny hltají každé slovo," píše Valentíková v úvodu.
Rukopis své prababičky totiž začala používat jako terapeutickou pomůcku. Svým pacientům z něj nejen předčítala, ale také je knihu nechala přepisovat a ve fázi rozhodnutí o jejím knižním vydání požádala další klienty léčebny o ilustrace. Vzniklo tak vlastně kompletní laické dílo, překlenující celé století.
Něco ji nutilo
Ukázka rukopisu M. M. Trojákové
Kniha je zatím pouze třetinou rukopisu Marie Magdalény Trojákové. Je limitována roky 1895, kdy vstoupili autorčini rodiče do stavu manželského (ona sama se narodila o dva roky později), a 1916, kdy se ještě svobodná autorka vydala na výlet do Prahy.
"Tak mě něco nutí psát malé poznámky zažitých věcí. Snad bylo by dobré po letech ohlédnout se zpátky, vědět, co bylo, kdy a jak. Já, dovedu-li to. Mám jen maturitu u obecní osmileté školy."
Tak uvažuje Marie Magdaléna Trojáková v kapitolce vztahující se k roku 1915, a tento rok tedy zřejmě můžeme považovat za datum, kdy začala psát na způsob deníku, byť zachycuje události se zhruba měsíční frekvencí.
Jako Všichni dobří rodáci
Předchozí obsah knihy je retrospektivní. Autorka vzpomíná nejen na své dětství, ví hodně i o svých rodičích a prarodičích a vlastně tím svou zprávou o způsobu života zasahuje ještě hluboko před vlastní narození, až kamsi do poloviny 19. století.
Trojáková vypráví příběhy a osudy smutné i veselé, rozhodně však neplýtvá pokusy o literární výraz. Vlastně si nehraje na "opravdovou" spisovatelku – a díky tomu je její kniha paradoxně ještě silnější. Konstatuje fakta bez falešného sentimentu, ať se týkají různých vesnických figurek, jejích nejbližších nebo jí samé.
Život v Oldřiši očima Marie Magdalény Trojákové je vlastně – s trochou nadsázky – obdobou Všech dobrých rodáků, do jejichž vedlejších rolí obsadil Vojtěch Jasný reálné venkovany. Právě pro dotyk se skutečným životem, s nenalíčenými vráskami a mozoly na rukou je (mimo jiné) film tak dobrý. A proto je tak působivá i tato kniha.
