Patnáctiletá Klára a její matka se doma míjejí – Klára trajdá venku jako všichni náctiletí, občas přespává u kamarádky a pálí za kluky, máma pracuje v nemocnici, kvůli jejím nočním směnám se obě nejsou schopné potkat ve společném bytě.
A tak si píší na ledničku vzkazy. Od úplně kratinkých (Volal James. Máš mu brnknout. Pac a pusu. Má, můžeš mi věnovat deset doláčů navíc? Prosíííím! K.) až po ty dlouhé a vysvětlující (Holubičko, dneska jdu na prohlídku k doktorovi. Nejde o nic vážného, ale měla bych nepříjemný pocit, kdybys to nevěděla. Našla jsem si bulku na pravém prsu. Tak jsem se radši objednala. Nejspíš to ale nic nebude, tak si s tím nedělej hlavu. Moc pus. Máma).
A tak se k občasným žádostem o nákup jablek, vyřízení telefonického vzkazu či oznámení o tom, kdy kdo přijde domů, přidávají ještě vzkazy o chemoterapii a ozařování.
Z obyčejného klábosení, které je možné vyřídit po telefonu (kdyby ho puberťačka neměla věčně vypnutý), se stává vyznání, které se člověk někdy ostýchá říct z očí do očí, i když (nebo možná právě protože) jde o toho nejbližšího.
Život na lednici je spíš než literárním experimentem s ledničkou prostou ukázkou toho, že je lepší najít si na blízké čas, dokud ho my i oni ještě máme. A že může jednou přijít chvíle, kdy zůstane lednička úplně bílá.
Život na lednici
Alice Kuipersová
Vydalo nakladatelství Metafora
HODNOCENÍ MF DNES 70 %
