Co album o pětadvaceti položkách (mezi nimiž jsou kromě regulérních písní i pouhé popěvky, příp. písničkářovy recitační vstupy) o Karlu Krylovi v období po sovětské okupaci vypovídá? Samozřejmě v pravní řadě to, co víme z jeho prvních studiových desek, že totiž jeho repertoár obsahoval řadu skutečných perel.
Kryl zde zpívá nejen písně, které známe z debutu Bratříčku, zavírej vrátka, ale i z následující, už v zahraničí vydané Rakoviny. Ať už šlo o dobové protestsongy nebo, častěji, o písně, které sice na dobu svého vzniku "pasovaly", avšak mají mnohem delší dosah, repertoár pokrývá jednoznačně nejsilnější tvůrčí období Karla Kryla.
Zajímavé, zvláště pro posluchače, který mladého Kryla z koncertů nepamatuje, je také jeho koncertní zaujetí, jeho mimořádný atak na publikum, exaltovaný, a přitom nikoli hysterický projev zpěváka i kytaristy - ten se přece jen po návratu z exilu změnil ve výrazně sofistikovanější výraz. Totéž platí i pro roztomile "chuligánské" průvodní slovo.
Přesahuje-li však něčím edice Krylova koncertu rozměr běžného dokumentu (zvukově navíc odpovídajícího amatérskému způsobu vzniku nahrávky), je to, paradoxně, průvodní text v bookletu CD, jehož autorem je Krylův kolega Vladimír Merta.
Merta o KryloviKryl byl aristokrat duchem, proletář životní zkušeností. Ctil duchovní posloupnost, dovedl si najít podstavec, z něhož kázal. Vystupoval rázně a sebevědomě, nehrál si na službníčka humanity. Rozhovory udílel promyšleně, vědom si své pozice zakladatele a krále žánru. Přijal roli hlasatele špatných zpráv. |
O komplextní, ale přitom stručné postižení Krylovy osobnosti se pokoušel už leckdo. Teprve Mertův velmi osobně pojednaný "esej" na pár stránek formátu bookletu, by mohl poloužit za vzor, jak napsat o Krylovi, pravdivě, zasvěceně, bez zbytečných superlativů i hledání hnid. Koncertní nahrávka se tak paradoxně dostává do polohy pouhého "soundtracku" k četbě.
Karel Kryl: Živě v Československu 1969
Supraphon, čas 62:17
