Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Žít se sice musí, ale dost to bolí

  1:00aktualizováno  1:00
Pro Rakušana Ernsta Jandla (1925-2000) byl experiment zásadní možností tvorby. Jeho vynikající hra Z cizoty (Aus der Fremde, 1978) v tom není výjimkou. Stylizaci textu napovídá už podtitul: Mluvená opera v sedmi obrazech.

Dramaturgické rozhodnutí pražského Zábradlí uvést ji je nutno ocenit. Méně jednoznačná je výsledná inscenace.

Ernst Jandl, z jehož básnické tvorby vyšly česky v letech 1989 a 1999 dva výbory v překladu Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, odedávna experimentoval se slovy, s konkrétní a grafickou poezií, s umělým dialektem, s pokleslou a hovorovou řečí, s hlasem.

Po válce však neměla nastupující generace spisovatelů v Rakousku, k níž Jandl náležel, na růžích ustláno - dříve byla přijata a publikována na německé kulturní scéně. Rakousko chtělo v rámci idylického obrazu, který si oficiálně o sobě po válce utvořilo, navazovat na tradiční literaturu, především takzvaný heimatroman, opěvující krásy idylické přírody a venkovského života.

Obrat nastal v šedesátých letech založením časopisu manuskripte ve Štýrském Hradci; hned ve 2. čísle otiskl experimentální texty v té době již zaniklé Vídeňské skupiny (1952-1958).

Jandl, inspirován například Christianem Morgensternem a zejména Gertrudou Steinovou, byl souputníkem tohoto literárního a pre-happeningového uskupení, avšak nikdy se k němu přímo nepřipojil, byť společně odmítali kánony takzvané krásné literatury a používali obdobné výrazové prostředky.

Ovšem hravost Jandlovy tvorby nikdy nebyla nezávazná, autor se nebál ani patosu. Jandlovo psaní bylo formou existenciálního prožitku. Písmo a slovo jako by u něho byly téměř otiskem fyzické, a přitom tvůrčím gestem "povýšené" skutečnosti.

On, ona, oni
Nálada hry Z cizoty má být tragická až patetická, tomu má napomáhat přednes na hranici zpěvu. Alois Švehlík, Marie Málková (ona) a David Švehlík (on 2) v inscenaci pražského Zábradlí dodržují lehce zpěvavou, na konci věty stoupavou intonaci, která zvláště ve druhé polovině představení připomíná projev popa.

Pravoslavnou liturgii evokuje po přestávce i scéna a kostýmy: stěny všedního pokoje s postelí a kancelářským stolem z prvního dějství jsou náhle pokryty zlatým blyštivým celofánem (že by evokace ikonostasu, stěny s třemi vchody a ikonami v pravoslavném chrámu?), oba muži mají do špice vyčesané paruky.

Navzdory operní a obřadné stylizaci je však obsah hry autorem označen jako "kronika trvalého nicnedělání".

Jde totiž o vleklou životní a tvůrčí krizi šedesátiletého spisovatele, který se nápadně podobá osobě autora. (Stejně jako se hrdinka hry ve scénické poznámce "navlas" podobá autorově mnohaleté partnerce, spisovatelce Friederike Mayröckerové.) Jako by chtěl Jandl pro ně dva vytvořit kopii života, ale lepší, "omilostněnou" uměním.

Protagonisté - on a ona, později se dostaví o generaci mladší přítel on 2 - nikdy nemluví dialogicky přímo k sobě, nýbrž promlouvají o sobě samých i o sobě navzájem ve třetí osobě, navíc nerýmovanými verši (textová předloha je členěna do tříveršových strof). Přitom text a paralelně probíhající každodenní jednání - večeře ve dvou, rozestýlání postele, konzumace alkoholu a prášků, čištění zubů - si jakoby vzájemně tvoří komentář.

Nesvaté trojice
Právě na zcizení a komický komentář klade inscenace důraz. Proto režisér Jan Nebeský do spisovatelova klopotného potácení se dnem (dramatický čas obsáhne přesně 24 hodin) navíc zapojil "rušivé" prvky vnějšího i divadelního světa: ráno se nad postelí objeví obrovský papundeklový vrkající holub, a když on konečně vstane, podávají mu oblečení a kávu černě odění "kulisáci".

Ona mizí zásadně v propadle - s replikou svatební kytice v ruce, odtud pak čísi ruka podává telefonní sluchátko. I hrob vlevo na předscéně, ozdobený svíčkami a po překonání tvůrčí krize i květinkami, je sarkastickým komentářem hrdinovy deprese, hluboké beznaděje (slíbil jí, že se nezabije) i bezvýchodnosti životní situace ("čas, jeho jediný kapitál", který marní, každodenní schůzky s ní - "čtvrtstoletí starý vtip na společný život" ).

Marie Málková si naopak do hlíny "mezi kytičky" lehá v tvůrčím nadšení: ona chce žít sto padesát let, a to každý den a v každé řádce, kterou napíše.

Premiérové publikum jásalo, když Alois Švehlík pronesl nad zoufale prázdným papírem v psacím stroji "široko daleko ani slovo". V neustálém odsouvání psaní, v neschopnosti začít, v předlouhém ořezávání tužky a nakonec hektickém "nabušení" několika řádků do stroje poznávali novináři a kritici v hledišti sami sebe.

Tvůrčí krize je překonána, a to geniálním způsobem: spisovatel začne psát hru, kterou právě vidíme. A hned také podává teoretické vysvětlení vlastní poetiky, a tím i poetiky Jandlovy: objektivizace stylizací, číslo tři jako motor - tři řádky, třetí osoba, trojúhelník postav (nikoli erotický), tři základní větné členy (podmět, přísudek, předmět) jako zárodek dramatické situace. Projev obou protagonistů je odteď radostnější, hektičtější, téměř euforický, přitom věcný a krutě sebeironický.

A co "normální" publikum?
Po pauze jsou muži oblečeni do hnědých kožešinových kabátců a kalhot, Marie Málková má na sobě šedý myší kožíšek až po paty. Snad proto, že muži jsou nyní pány situace a žena je poněkud odstrčená?

Nasvědčoval by tomu i trochu ublížený přednes Málkové, jakož i brzký a definitivní odchod její postavy ze scény. Ale tady už se režijní nápady pohybují na hraně záhady a samoúčelnosti.

Chvílemi téměř extatický projev mužů se v závěru mění v osamělou řeč rezignovaného hrdiny, který uléhá obklopen zlatými stěnami na psací stůl pokrytý prostěradlem a podobný katafalku.

Byla jsem zvědavá na "normální" publikum při repríze. Někdo pozorně sledoval, někdo spal, premiérové salvy smíchu se však neopakovaly.

Nedokážu posoudit, zda může "běžné" diváky oslovit výlučný osud spisovatele a nezvyklá stylizace textu a mluvy, umocněná bizarní obrazovou složkou. Zda ta zdánlivě nevšední látka a poněkud výstřední podívaná nepřehluší hluboce jímavou a v podstatě tragickou existenciální situaci bilancujícího člověka.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Záběr ze site-specific představení V kruhu, které Divadlo Continuo uvedlo v...
RECENZE: Na Kratochvíli vypustí kvůli zkáze světa i tamní vodní příkop

Vodním kanálem pomalu plave muž táhnoucí za sebou vor s mrtvým zářícím andělem. Ten má na zádech nápis „Your utopia is my dystopia“. Obraz asi nejvíce vypovídá...  celý článek

Jan Kříž se vrátil na jeviště Divadla Kalich. Po návratu hrál muzikál Pomáda.
Mezinárodní úspěch. Jan Kříž se chystá na roli v německém Plesu upírů

Muzikálový herec a dvojnásobný držitel Thálie Jan Kříž uspěl v konkurzu na připravované německé nastudování Plesu upírů. Celou příští sezonu tak stráví v...  celý článek

Martin Kraus a Chantal Poullain v novém nastudování Šesti tanečních hodin v...
Hrát u Bolka je moje srdeční záležitost, říká Chantal Poullain

Úspěšné nastudování hry Šest tanečních hodin v šesti týdnech se od léta hraje v Divadle Bolka Polívky. Chantal Poullain zde učí už třetí taneční mistr.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.