Stejně ho ale jako každého prošacuje a zkontroluje mu i obsah batohu. Je krátce před půl osmou večer a vnitřek alternativního prostoru Abaton se třemi scénami se už více než dvě hodiny stále plní v drtivé většině mladými lidmi.
U kasy každý fasuje na ruku barevný pásek, v posledních letech už tradiční vstupenku na všechny větší akce. Tanec v blátě nebo naopak ve sluneční výhni v rytmu dunící hudby vyměnili příznivci letního festivalu Rock for People za jednodenní zimní verzi v železobetonových interiérech staré továrny.
Do uší se už od vchodu zarývá vzdálené dunění, které po projití chodbou proniká přímo do mozku - z první haly, nazvané 2. stage. Na pódiu zrovna řádí Walk Choc Ice, pod nimi desítky těl skáčou do rytmu a rukama sevřenýma v pěsti šermují do víření bubnů nad hlavami.
"A pankáči, jdeme na to," rozléhá se halou z reproduktorů a ti, co stojí v klidu, cítí, jak jim zvukové vibrace cukají nohavicemi. Za vchodem vedle pódia stojí u zdi dvě mobilní "kadibudky", na druhé straně stolní fotbálek - o obojí je permanentní zájem.
Žízniví tanečníci však mají štěstí, u baru mezi sloupy se dlouho ve frontě nečeká. Na stěně visí plátno, kam se promítá kapela hrající na pódiu, obdobně jako na dalších dvou scénách. Roztrojit se člověk nemůže, musí vybírat podle rozpisu jednotlivých vystoupení. V chodbách se tak míjejí přebíhající lidé s dredy, bez vlasů, s dlouhými vlasy i postaveným "čírem".
"Démon" na pódiu
Ostrá hudba a zároveň tvrdý nářez. Stejná hala, na pódiu začíná krátce po osmé večer liberecká skupina Krucipüsk. Ne nadarmo připravuje moderátor publikum na zpěváka Tomáše Hájíčka, podle jeho slov asi nejdémoničtějšího zpěváka v celých Čechách.
Dav pod pódiem je rázem stržen přízrakem na pódiu, který se vynořuje z mlhy a k temnému zpěvu křepčí v kožené sukni a postroji z černých řemenů. "Není to pomalý nebo nudný?" řve zpěvák s ďábelským smíchem do mikrofonu, potetovanou rukou máchá vzduchem a rozjíždí další "vypalovačku".
"Hej, hej, hej," řve nadšeně publikum do rytmu, po pár písničkách ale vystoupení končí. Rozléhá se dupání, pískání, na téhle akci se však zatím přídavky nedávají. Jede se podle časového plánu.
V zadní části haly stoupají krátké schody do dalšího prostoru s barem - je to 3. stage. Hudba se tady hraje taneční, některé dívky už kroutí tělem do rytmu. "Hele, fotky," říká jedna z nich a ukazuje na dva pruhy igelitů, zavěšené pod stropem. Na nich jsou položené k prohlédnutí snímky z letních festivalů Rock for People. Stačí jediné - zaklonit hlavu.
Je čtvrt hodiny po deváté, dole na 2. stage vyrážejí na pódium Lety mimo. A my zatím "letíme" ještě o patro výš. Schody se proměňují v lavičky a jídelny zároveň. Návštěvníci na nich posedávají, cpou se párkem a popíjejí pivo.
Nahoře čeká největší scéna - 1. stage. Hudba je tam cítit i z přízemí, v chodbě vibrují dlaždice. Na akci se potkávají stovky lidí, na tričkách nejsou jen motivy známých kapel. V módě jsou zřejmě čísla. Kluk v čepici s culíkem má na hrudi devadesát šestku. Dívka s šedesát čtyřkou si prohlíží fotky, hnědovláska s šedou třicet čtyřkou prochází kolem stánku, blonďatá "jednadvacítka" hraje stolní fotbálek.
Desítek je tu hodně, a to nejen stupňů piva. Jedna je na tričku s podtitulem Argentina, více jich je ale doprovázeno nápisem Krucipüsk - Ten fuckin years. K zahlédnutí je i pokémon, u vstupu na scénu v prvním patře stojí trio mladíků v černých tričkách, na nich mají bílé obrácené kříže a nápisy Zemřeš.
Vstup do 1. stage se rovná přechodu do vlhkého tropického skleníku. Je půl desáté a v rozlehlé "fabrice" začíná být trochu těsno. Návštěvníci se v rozlehlých halách začínají s obtížemi prodírat davem. Na pódiu se chystá další kapela, nad nimi zatím svítí do šera záběry z letního Rock for People.
Z velkoplošného plátna shlíží členové skupiny Chumbawamba , po ní následuje několik skladeb od Čechomoru a jen jedna písnička od Tří sester. Do chodby se vrací motající se mladík a sedá si na mokré dlaždice: "To nevadí," říká. Další v tričku "Zemřeš" leze na sloup a nad hlavami ostatních máchá volnou rukou a nohou. Ochranka zasahuje rychle - první varování je slovní. Akce běží už šestou hodinu.
Pivo v mixpultu, to je prevít
V halách neexistuje čas a není ani žádné venku. "Spaste svoje duše," opakuje se melodický refrén z reprobeden, ruce letí nahoru a tleskají, těla se automaticky přidávají a pohupují se v rytmu. Není to modlitba, ale jedna z písní kapely Mňága a Žďorp. Následuje další hit - Nagasaki, Hirošima.
Sálem je cítit téměř hmatatelně spokojená atmosféra lidí v transu s očima upjatýma k pódiu. Je půlnoc. Vypsaná fixa ještě krátce po hitu "1982" řádí na 2. stage, pod pódiem poskakují stovky lidí. Známý rocker Michal Pavlíček, slavný kytarista a člen skupiny Pražský výběr, zatím celý v černém o patro výš strká "šňůru" do své bílé kytary. Vyvrcholením večera má být jeho vystoupení s One Season Bandem.
Zvuky zkoušených kytar se zařezávají do uší, v sálu přibývá lidí. Hotovo. Na pódium se po několikahodinové přestávce vrací zpěvák Krucipüsku se svými dravčími pohyby. První písnička však končí a dav nespokojeně šumí. "To je v hajzlu, vůbec ho neslyším," stěžuje si černovláska s culíkem svému příteli. "Nejseš slyšet," řve další. "Tak je to jasný. Někdo nalil do mixu pivo a je to v pr ...," rozléhá se z reprobeden zpěvákův hlas po třetí písničce. Vzápětí zazní ještě tvrdší komentář a zpěvák to vzdává.
Ani povzbuzující tleskot, pískot a dupání neprobouzí mladíka v červeném tričku a černé mikině, který spí na židli vedle pódia. Nasliněné kapesníky zatím marně přejíždějí po pultu se stovkami páček. Nebylo rozumné umístit ho pod ochoz, na kterém seděli rozjaření posluchači. "Tak asi jdeme na pivo, ne?" zaznívá ve ztichlém prostoru hlas a někteří lidé odcházejí chodbou kolem mladíka spícího na mokré zemi.
