Veronika Žilková | foto: Jan Zátorský, MF DNES

Žilková: Stejně jako Adina si dělám nepřátele

  • 19
Veronika Žilková nemá filmy pro pamětníky ráda. Ani ty s Adinou Mandlovou, kterou si zahrajev pražském Divadle na Vinohradech.

Osud prvorepublikové filmové hvězdy probírá Milena Jelínková ve hře Adina, kterou právě na Vinohradech zkoušejí v režii Martina Stropnického s Veronikou Žilkovou v titulní roli. Premiéra bude 24. listopadu.

"Skutečná Adina mě nezajímá, ale postava Adiny ve hře Mileny Jelínkové ano. Osvobozující rovněž je, že převážnou dobu ji hraju jako šestapadesátiletou. Ztvárnit někoho, kdo je mladý a domnívá se, že mu patří svět, to je jednoduché. Ale nést později důsledky své lehkovážnosti? To už je téma," říká Veronika Žilková.

Pózovala jste i ve skutečných šatech Adiny Mandlové. Jaké to bylo, obléct si její "druhou kůži"?
Překvapilo mě, jak chlapeckou měla postavu. Přitom to byla žena vamp! Dneska ideál krásy musí mít opuchlé rty, zvětšená prsa. Adina musela mít kouzlo jinde než v bujných vnadách. Její šaty mi byly, ale zároveň mi tak docela nepadly. A podobné je to i se samotnou Adinou. Nejsem Adina, ani jí být nechci, je to spíš "playing Adina".

Máte s Adinou něco společného? Určité paralely se nabízejí - například stejně jako vy se nebála říkat věci otevřeně, a udělat si tak nepřátele, pronásledoval ji bulvární tisk...
Ano, schopnost dělat si nepřátele, to asi máme společné. U herců někdy bývá touha pracovat silnější než charakter, jak o tom trefně vypovídá Mannův Mefisto. V jisté formě to existuje stále: když mluvím se svými kolegyněmi, zjišťuju, jak málo jim vadí nepořádek ve společnosti. Třeba že natáčení ve veřejnoprávní televizi je méně ekonomické než v soukromé. Je zajímá výhradně vývoj jejich postavy. Ústy Adiny ve hře říkám: "Kdybych se po válce dala ke komunistům, mohla bych tu sedět jako všichni ti vlastenci, kterým se za války vedlo jako prasatům v žitě, byla bych přední členka vinohradského divadla, natočila bych pár budováků a bylo by mi odpuštěno." Když se podíváte, kdo všechno hajloval na večírcích u K. H. Franka, tak třeba Zdeňka Štěpánka by tam člověk nečekal. Ale za hříchy během okupace to odnesla jen ona a Vlasta Burian. Hra o Adině je osud člověka v kontextu dějin. Adinu musím hájit, jinak bych ji nemohla hrát. Ale měla jsem s tím strašné problémy.

Co vás na ní odpuzovalo?
Jistá forma kariérismu. Možná proto, že já jsem nikdy nechtěla být herečka, nebazíruju na tom povolání. Adina slavná být chtěla. Proto pro ni muselo být utrpení, že po emigraci už nikdy pořádně nehrála, nepoznávali ji na ulicích. Když vás baví vlastní sláva, tak popularita je víc než peníze.

Proto vás museli přemlouvat, abyste roli vzala?
Ne, to spíš proto, že já vlastně nerada chodím do práce. Velkou rodinu jsem si nepořizovala proto, abych byla pořád v divadle. Kdyby mi někdo posílal rentu poštou, nebránila bych se. Nejsem typ herečky, která nemůže spát, protože nehraje. Teď si můžete říct, tak proč to pořád dělá, ať si nestěžuje. Léta už tvrdím, že je to dočasně, že jen co tohle dodělám, skončím. Najednou mi ale život utekl a já jsem pořád herečka. Na roli Adiny mě lákalo, že je to práce s Martinem. Má jasnou představu a nepovolí. Je perfekcionista, pro dokonalost je schopný vykrvácet a všichni vykrvácejí s ním. Vyrůstá v něm nástupce obávaného režiséra Krejčíka, ale občas si říkám, proč já ho mám mít doma? (smích)

Je pro vás také určitou satisfakcí, že vstupujete konečně na scénu Vinohrad, kde vám kdysi nepovolili hrát?
To je spletitý příběh. Jako "mladý nadějný talent" jsem ve třetím ročníku DAMU dostala nabídku dodělat čtvrťák už v angažmá na Vinohradech. To byl vrchol, protože Národní divadlo bylo prolezlé straníky. Ale dopadlo to jinak. Odjela jsem se školou na festival do Portugalska. Protože jsem uměla nejlíp anglicky, rychle jsem se tam seznámila s jedním místním studentem - krásný Portugalec, celý v černém. Prožila jsem s ním úžasný románek. Po návratu jedna ze soudružek, co nás hlídaly, nahlásila na základě jeho oblečení, že jsem se stýkala s fašistou. Pobyt v Portugalsku, kde mi lidé házeli kytky na jeviště, byl jako jeden velký mejdan. Doma přišlo vystřízlivění.

Co se stalo?
Předvolali si mě, následoval zákaz natáčení, vyhodili mě podmínečně ze školy a do toho se mi zamotal osobní život a otěhotněla jsem. Na Vinohradech mě s angažmá pořád napínali, pan ředitel sliboval smlouvu, ale když jsem přišla po porodu, dával se zapírat. Typicky české na tom bylo, že mi nikdo neřekl do očí, co se stalo. To je pro nás typické, nejednat na rovinu, ale vypustit do vzduchu řeči. Půda pod nohama se vám začne pomalu rozbahňovat, ale nikdy se nedozvíte, kdo první tam načural. Až Jiřina Švorcová mi sdělila, jaký mám politický průšvih. Mohla jsem to ještě zachránit
stranickou legitimací, ale to bych se musela zalknout.

Zmínila jste Vlastu Buriana. Také o poválečném vyrovnání s ním existuje divadelní hra, inscenovaná v HaDivadle. Začíná být nelichotivá česká minulost konečně pro naši společnost téma?
Rehabilitace Buriana po padesáti letech? Co to je za hrdinství? Je to stejné, jako když nyní byla s velkou slávou konečně odsouzena soudkyně Horákové. To byl větší hrdina můj tatínek, který chodil do kostela, a kdybychom vstoupili do strany, vyrazil by nás z domova.

Takže to není společenskou poptávkou?
Spíš vyčerpaností témat. O čem dneska hrát? Politickou satiru můžete dělat proti nějakému vyhraněnému jevu, jinak je všechno tak beztvaré, že je těžké se nějak vymezit. Tak se obracíme do soukromých témat: láska, smrt, bolest, nemoc, homosexualita. Silná témata se hledají těžko. Ale vina, zrada, nevina, to takové téma je. Ať už inscenace dopadne jakkoli, je to pohled do vlastních řad, do "takzvaně čestných Čechů".

Hra Adina má být především obrazem české společnosti, která ochotně ohne hřbet a převlékne kabát. Opravdu jsme takoví pokřivení, zbabělí?
Je to tak, protože tu nikdy nebyla žádná bitva, jen jsme vším proplouvali. V Adině říká postava jednoho z Němců: Ty vaše ubohé, upatlané Čechy! Legrácky, bratříčkování! A ta vaše šunčička, dortíčky! To je přesné. Hrozně bych nechtěla, aby se otevřela skála a my viděli, jak tam blaničtí rytíři pochlastávají a říkají si: "Tak tohle ještě nestojí za to se obouvat!"

,