V Praze lidem rozdávala podpisy a zdravila je bezprostředním: „Ciao.“ Byla hvězdou filmového festivalu, v jehož závěru převzala čestnou cenu Kristián.
S diváky v sále si pak připomněla jeden ze svých filmů - Statek z roku 1961. „Tehdy jsem byla mladičká,“ líčí stále krásná dáma, jíž nikdo nehádá brzké osmašedesátiny.
„S Jeanem Paulem Belmondem jsme si tehdy natáčení vychutnávali. Vzápětí jsme spolu točili ještě Cartouche,“ jmenovala svůj další filmový hit. A připomenout mohla také Tenkrát na Západě nebo Růžového pantera.
Co dělá, když netočí? „Vedu úplně normální život,“ líčí procházky Paříží, kde přímo pod jejími okny zuří demonstrace.
„Cestuju, ale také mám ráda ticho, samotu, pohled na nebe. Procházky mi nahradily gymnastiku, na tu už jsem líná. Jen nakupovat oblečení nechodím. Nemusím, dvacet let mě obléká Armani,“ směje se.
Třikrát denně volá synovi a dceři, ač jsou už dospělí - prý „jako každá italská matka“. A sní: „Všichni potřebujeme snít. Svět bude lepší.
Byla elegantní, vstřícná, okouzlující zjevem i zastřeným hlasem. „Ničeho nelituju, nejsem nostalgická, nedívám se za sebe ani před sebe. Žiju současností. Co bude dál, uvidíme. Můj život je v pohybu,“ prohlásila.
Nikdy se prý nesetkala s nevraživostí žen, ačkoliv jejími hereckými partnery byli tak obdivovaní muži jako Belmondo, Alain Delon, Sean Connery nebo John Wayne. Točila po celém světě, od Francie a Itálie přes Hollywood až po Rusko, vesměs s režisérskými velikány Fellinim, Monicellim či Viscontim.
„Půl roku jsem odmítala stát se herečkou. Možná proto jsem došla daleko. Taky kamera, jíž jsem se bála, ke mně byla laskavá. Navíc jsem vybíravá: když mě po dvou stránkách scénář nezaujme, odmítnu ho. Vůbec věřím na osud a cit. Jsem takové zvířátko,“ smála se.
