Edgar Brichta na obálce knihy Deváté dítě.

Edgar Brichta na obálce knihy Deváté dítě. | foto: REPEO Kniha Zlín

Židovské dítě z Bratislavy zachránil norský antisemita, vyšla o tom kniha

  • 3
V češtině vychází knížka Deváté dítě novináře Franka Rossavika, jež vypráví podivuhodný příběh židovského uprchlíka z Bratislavy Edgara Brichty. V Norsku vyrůstal v rodině nacisty.

Autor se v knize opírá o dokumenty z archivů i rozhovor s "devátým dítětem" Edgarem Brichtou, kterému je dnes osmdesát let. V říjnu roku 1939 Brichtu v rámci záchranné akce Nansenova úřadu pro uprchlíky poslali do Norska společně s dalšími šestatřiceti židovskými dětmi z Bratislavy a Prahy.

"Moji rodiče ve Skandinávii nikdy nebyli. Aby mi usnadnili rozloučení, mluvili nadšeně o tom, jak milí Norové jsou a do jak krásné země pojedu – země, kde žijí potomci Vikingů a kde svítí půlnoční slunce," vzpomíná v epilogu Brichta. Bylo mu devět let a toho dne viděl rodiče a malou sestru Veru naposledy – o tři roky později je odvlekli do Osvětimi.

Cestu do Norska chápal Edgar jako dobrodružství. Možná za to mohly právě jeho plavé vlasy, že si ho po příjezdu všimly Bergenské večerní listy: "Edgar, 9 let. Hříčka osudu prchající sem a tam. A nyní zde."

Nejlepší náhradní rodiče

Edgarovými pěstouny se stali bezdětní manželé Agnes a Arne Normannovi. Inženýr Arne byl zvláštní případ: nejprve se dobrovolně zapojil do boje proti německým okupantům, ale stejně dobrovolně se o pár měsíců později přihlásil do norské nacistické strany Národní sjednocení. Edgar si to rozhodnutí později vysvětloval pěstounovým "pocitem zrady" z postupu Spojenců při obsazení Norska.

I když Arne díky sympatiím k nacismu rychle postupoval a neodpustil si protižidovské výpady, zřejmě pod vlivem své ženy kryl chlapce i v období protižidovských razií. Tehdy Nansenův úřad dostal za hranice osm židovských dětí. Devátým měl být Edgar Brichta – ale nakonec nebyl.

Po válce byl Arne Normann odsouzen za kolaboraci, ale ani tehdy na něj Edgar, jenž se později stal lékařem ve Státech, nezanevřel. Se svými pěstouny zůstal v kontaktu až do jejich smrti a označil je za "nejlepší náhradní rodiče, jaké mohl mít".