Monika Zatkaová, vězeňské číslo 24208. Byla jednou z prvních obětí pokusů Carla

Monika Zatkaová, vězeňské číslo 24208. Byla jednou z prvních obětí pokusů Carla Clauberga (z knihy Ženy z bloku 10) | foto: Euromedia

Kniha líčí zvěrstva, která prováděli „lékaři“ ženám v osvětimském Bloku 10

  • 4
Kniha Ženy z bloku 10 přináší otřesné svědectví o lékařských pokusech, které byly za druhé světové války prováděny na židovských ženách v pekle koncentračního tábora v Osvětimi.

Ženy z bloku 10 (obálka)

Německý politolog, novinář a spisovatel Hans-Joachim Lang (1951) si vzal za cíl zrekonstruovat příběhy žen z takzvaného bloku 10 v Osvětimi. Ten vznikl na jaře 1943 oddělením dvoupodlažní budovy kasáren od ostatního táborového území. Zde se prováděly pokusy na celkem asi 800 židovských ženách.

"Našel jsem svědecké výpovědi ze soudních procesů, anamnézy, úřední dokumenty, autobiografické spisky, novinová interview a záznamy rozhovorů. S několika málo z těchto žen jsem si stačil ještě promluvit. Shrnutí všech příslušných dokladů vytváří celkový obraz, jaký do té doby neexistoval. Na bloku 10 byly tyto ženy objekty, nyní se stávají subjekty," píše autor, jak jeho kniha vznikala.

Ukázka

První z desitky žen, Eleonora Mataliová, již ležela v litotomické poloze na operačním stole nakloněném v úhlu 30 stupňů. Gynekoložka usedala vedle ní a držela jí dlaň před očima, zatímco Dering jí otevřel břišní stěnu, lékařskými kleštěmi zvedl dělohu, odstranil jeden vaječník a položil jej do speciální skleněné nádobky. Asistoval mu pětatřicetiletý polský lékař-vězeň, dr. Jan Grabczyński.
"Ta operace trvala deset minut," vzpomíná Alina Brewdová, která ještě nikdy podobnou operaci neviděla provádět v takovém tempu.

(z knihy Ženy z bloku 10)

Autor popisuje nejen děsuplné "lékařské" experimenty, zaměřené především na metody sterilizace, ale také "všední" chvíle vězeňkyň. Zažívaly nudu, beznaděj a osamělost, trávily čas buď na světnici ošetřovatelek v přízemí nebo v jednom ze dvou velkých sálů v prvním poschodí. Celkem zde bývalo kolem 400 osob, vesměs Židovek z různých evropských zemí.

"Na bloku byla konfliktní atmosféra, lidé byli podráždění, čemuž se nelze divit, uvážíme-li všechny faktory," konstatuje Froukje de Leeuwová. "Západní Židé (Holanďané, Belgičané, Francouzi) byli příliš civilizovaní, než aby mohli mít v životě tábora větší úspěch." A autor knihy dodává: "Jinými slovy: nebyli tolik zvyklí používat lokty jako například polští Židé, kteří převážně pocházeli z chudých poměrů a po generace trpěli masivním antisemitismem.

Ukázka

Renée Krämerová si ještě pamatuje, že dr. Münch v rámci svých bakteriologických výzkumů prováděl experimenty také na ní. Vzpomíná si na 42 vpichů na zádech i na to, že jeho ošetřovatelka seděla vedle něho, na milimetrovém papíře zaznamenávala každý vpich a opatřovala poznámkami. "Po těchto injekcích jsem dostala záškrt a musela čtyři týdny ležet na jednotce intenzivní péče."

(z knihy Ženy z bloku 10)

Autor knihy Ženy z bloku 10 Hans-Joachim Lang

Hans-Joachim Lang ovšem pokračuje ve vyprávění pohnutých osudů žen z bloku 10 – alespoň těch, které útrapy přežily – i v období po osvobození Osvětimi a jejich návratu domů. Bylo jich celkem kolem tří set. Většina z nich byla před deportací provdána a po návratu z nich byly, až na malé výjimky, vdovy.

Marguerite Cohenová se po dlouhé odyseji přes Ravensbrück, Dánsko a Švédsko dostala 5. července 1945 do Francie: "Zde jsem se musela dozvědět, že dvanáct příslušníků mé rodiny v deportaci zemřelo, že veškerý majetek, který mi otec zanechal, byl zabaven, že tedy nemám byt, nábytek ani co na sebe."

Většina žen byla po návratu z lágru osamělá, nemocná, trpící psychickými traumaty, a bez peněz. Navíc bylo mezi těmito vdovami jen velmi málo těch, které ještě mohly mít děti. Jsou doloženy sebevraždy a pokusy o sebevraždu, ve většině případů vyčerpávající a marné návštěvy odborných lékařů.

Ukázka

Trvalo přes šest let, než se spolková vláda 26. července 1951 usnesla, že přeživším obětem pokusů na lidech poskytne finanční pomoc nikoliv generálně, nýbrž za určitých předpokladů a bez právního nároku. Vyvolaly to zprávy ze zahraničí, podle nichž jsou právě v této skupině obětí četné osoby natolik zdravotně postižené, že se nacházejí v mnoha ohledech ve svízelných podmínkách. Velká většina osob, na nichž nacističtí lékaři prováděli své pokusy, byla do Osvětimi přivlečena ze zahraničí, a ti, co přežili, se opět vrátili domů. Podle platných pravidel tito lidé nemohli alespoň v dohledné době počítat s odškodněním, protože spolková republika rozlišovala u obětí nacismu mezi oběťmi německými a zahraničními. Jen ty osoby poškozené nacisty, které byly v době pronásledování německými občany nebo alespoň mohly prokázat "prostorový vztah" k Německu v říšských hranicích z roku 1937, spadaly pod žalovatelné vnitroněmecké právo na odškodnění.

(z knihy Ženy z bloku 10)

Blok 10, první poschodí: ústřední koridor vedoucí oběma sály sloužícími jako noclehárny

O tom, jak malá vůle k výplatám kompenzací potřebným vládla, svědčí příklady, jež přinesla všednodenní byrokratická praxe, počínaje tím, že zprvu muselo uběhnout přes tři čtvrtě roku, než svou práci zahájil meziministerský výbor, který byl pověřen realizací tohoto vládního usnesení. Výbor zasedal jednou za čtvrt roku a na jedné schůzi obvykle zpracoval nanejvýš 20 případů.

Autorovým záměrem při psaní knihy bylo, aby svět pochopil, že pokusy na lidech v koncentračních táborech patří k nejhorším zločinům lékařů v historii medicíny. Podařilo se mu zachytit ještě očité svědkyně osvětimských zvěrstev. Kniha je ale zároveň obžalobou liknavého přístupu úřadů k poválečným osudům těch, které zázračně unikly smrti.