Autorem scénáře a scény je výtvarník Milivoj Husák, který společně s Františkem Derflerem představení režíroval.
„Lukostřelba není kratochvíle, ale záležitost života smrti,“ praví se v jedné z vesměs krátkých básní. Pouhou kratochvílí není ani zenová poezie, nepřináší podobnou úlevu jako tzv. poezie nonsensu, jak by se mohlo zdát povrchním příjemcům.
Vyjadřuje spíše úžas nebo úlek nad tím, že všechno v bytí je neuchopitelné, jak to jinými slovy vyjádřil například Vladimír Holan: „Těžiště leží. Kdo je zdvih?“ Mrtvá kočka není pasivní replikou japonského slovesného případně i jiného) umění a osobitý vklad brněnských herců nijak neoslabuje spár jeho původnosti.
Představení je mistrovskou lekcí Ladislava Lakomého v žebravé mnišské kutně - právě při jeho potměšilých gestech nebo poťouchlých uchechtnutích při překvapivých pointách si názorně uvědomujeme, že jde o víc než o šerm s paradoxy.
V roli jakéhosi zenového „Watsona“ Lakomému úspěšně sekunduje František Derfler. Jejich dialogický přednes doplňuje výrazová taneční kreace Roberta Mikluše. Scéna je opět příkladně prostá: z dřevěných částí překrytých látkou sestaví herci stolec, který je nakonec rozmetán.
Nemyslím, že v případě Mrtvé kočky jde o vybočení z dramaturgické linie, již divadlo sleduje, protože i zde, a právě zde, se opět Divadlu podařilo s minimem prostředků dosáhnout maximální sdělnosti.
 Hříčka na scéně. Ladislav Lakomý (vlevo) a František Derfler ve hře Mrtvá kočka, hříčka z textu zenových koanů. |
