"Pro strhující život přirovnávají bohémskou mexickou zpěvačku Chavelu Vargas k Judy Garland, Billie Holiday, Edith Piaf nebo Janis Joplin. Na rozdíl od nich, i když horko těžko, však kontroverzní lesbička a těžká alkoholička i ty nejstrmější pády přežila," psal loni v obsáhlém profilu Chavely Vargasové publicista Jiří Moravčík v hudebním časopise Crossroads.
Přestože na ni v posledních letech dolehly potíže spojené s věkem a chorobami, stále pracovala. Například v roce 2010 zpívala na skvělém albu irské skupiny The Chieftains a amerického kytaristy Rye Coodera San Patricio. Ač byla připoutána na invalidní vozík, po svém domě se prý, stejně jako v dobách divokého mládí, pohybovala zásadně s revolverem. A nechyběl jí šibeniční humor: "Nejraději bych zemřela v úterý, protože to je takový normální nudný den a nerada bych někomu zkazila víkend."
Jako mladá zpěvačka byla Chavela Vargasová vyhlášenou krasavicí. Její krása ale patřila ženám...
Chavela Vargasová se narodila v roce 1919 v Kostarice, ve čtrnácti se přestěhovala do Mexika, aby zde udělala hudební kariéru. Zpívala především na ulicích, později ale i v koncertních sálech a divadlech, a žila divokým životem plným alkoholu (její bratr ji překřtil na "Paní 45 000 litrů tequily") a, vzhledem ke své sexuální orientaci, milenek, mezi něž patřila i slavná mexická malířka Frida Kahlo.
K lesbické orientaci se přihlásila až v 81 letech, po obdržení nejvyššího mexického státního vyznamenání. "Když jsem byla malá, řekli mi, že když se přiznám k homosexualitě, budu zatracena, exkomunikují mě ze společnosti a církve, takže jsem to sice nahlas neříkala, ale ani neskrývala. Dnes jsem pyšná na své lesbické stigma. Nikdy jsem nešla do postele s mužem. Nikdy. V tomhle jsem čistá a nemám se za co stydět."
První album s názvem Noche De Bohemia vydala až v roce 1961 a přestože kvůli své "špatné pověsti" byla vypovězena ze všech významnějších mexických divadel, o to víc postupem času pronikala do zahraničí: do Francie, Spojených států či Španělska.
"Provokativně nosila mužské kalhoty, červené pončo, za pasem revolver, z něhož střílela na všechny strany, v ústech obří doutníky a v ruce nezbytnou láhev tequily. Její eroticky vybuzené koncerty připomínaly otevřené sexuální výzvy přítomným ženám a ruce si při písni Macorina vkládala do rozkroku v době, když ještě Madonna chodila po houbách," píše Jiří Moravčík.
Životní styl ji ale málem zabil. "V pátek jsem dostala nový automobil a do pondělí ho propila. Nedokázala jsem zůstat střízlivá, zmeškala spoustu dojednaných koncertů a propila celý svůj majetek. Žila jsem v pekle," napsala ve své autobiografii. Na vrcholnou kariéru rezignovala a osmdesátá léta prožila v zapomnění na ulici a v laciných barech.
O to slavnější byl její návrat v roce 1990 a vše, co následovalo. Poté, co navštívil její vystoupení v jejím vlastním klubu El Habito slavný režisér Perdo Almodóvar, stal se jejím fanouškem, její písně použil ve třech svých filmech a zařídil jí evropské turné, během něhož zpívala i v pařížské Olympii. Hudbou, ale i ztělesněním role Smrti přispěla k životopisnému filmu Frida, v němž její bývalou milenku hrála Salma Hayeková. V závěru života se těšila zájmu odpovídajícímu jejím hudebním kvalitám.