Luboš Ogoun patří k nejvýznamnějším osobnostem českého tanečního divadla. Absolvent pražské AMU v oboru choreografie zprvu působil v baletu Národního divadla (1945-52), poté v armádních souborech a v letech 1957-61 vedl balet v Plzni, kde se začal výrazně projevovat jako choreograf. Jako k učiteli se hlásil k Sašovi Machovovi, jenž ho naučil vytvářet taneční divadlo se všemi atributy dramatu. Ogounovy choreografie měly svůj vyhraněný rukopis, upřednostňoval spojení hereckého projevu, zpěvu a tance.
Svou tvorbou je Luboš Ogoun spojen především s Brnem, kde působil v letech 1961-64 a 1968-92 jako choreograf (v 60. letech a 1990 jako šéf baletu). Pod jeho vedením brněnský balet výrazně narušil prioritu pražského ND. K nejlepším inscenacím 60. let patří Šostakovičova Leningradská symfonie (1962), Janáčkův Taras Bulba (1963) a Hirošima na konkrétní hudbu Bukového (1963) či Stravinského Svěcení jara (1964).
Roku 1963 ztělesnil roli trenéra gymnastky Evy Bosákové ve filmovém debutu režisérky Věry Chytilové, natočeném ve stylu cinéma vérité.
V letech 1964-68 byl ředitelem experimentálního Studia Balet Praha, kde poté uvolnil prostor Pavlu Šmokovi a vrátil se opět do Brna, kde usiloval o soulad mezi klasickým a moderním baletem. Vytvářel i nové choreografie díla B. Martinů (Šach králi, 1980, Škrtič, 1990) či Carla Orffa (Carmina Burana, 1981).
S Brnem se rozloučil v roce 1992 nastudováním Vostřákova baletu Viktorka, díla, které na jeviště poprvé uvedl o 40 let dříve jeho učitel Saša Machov. Po celou dobu Ogoun spolupracoval jako choreograf s většinou českých a slovenských divadel i televizí, v níž působil zejména v oblasti hudebních a zábavných pořadů. V letech 1986-90 vyučoval obor choreografie na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.
