Retrospektiva ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie je poklonou téměř padesátiletému dílu, jež Libenský vytvořil společně se svou životní družkou Jaroslavou Brychtovou. Při přípravě výstavy byl Libenský hodně unavený a těžko se mu chodilo. Přesto na tiskové konferenci vtipkoval a na vernisáži se těšil z obrovského davu obdivovatelů včetně členů svého amerického fanklubu.
Kupodivu to šlo ve dvou
Stanislav Libenský se narodil v Sezemicích u Mnichova Hradiště v rodině kováře. Chtěl se stát malířem, ale jeho otec preferoval sklo, protože se jím dá snadněji uživit. Od roku 1937 do roku 1950 prošel postupně Odbornou školou sklářskou v Novém Boru a v Železném Brodě a Vysokou školou uměleckoprůmyslovou - zde nejprve v Holečkově a poté v Kaplického ateliéru. V roce 1945 založil spolu s absolventy UMPRUM v Novém Boru Blok českého skla a Výtvarné středisko. Z nich vznikl podnik Umělecké sklo, který produkoval nadstandardní prototypy skleněných předmětů pro sériovou výrobu.
V roce 1954 Libenský začal spolupracovat s tehdy třicetiletou Jaroslavou Brychtovou. Společně začali sklo tavit do podoby sochařských objektů, brzy impozantních rozměrů. "Hodně lidí nám říká, jak je to možné, že výtvarné dílo můžou dělat dva lidi. Vždyť dílo je impulsem jedné osobnosti! Jenže ono to kupodivu šlo, ty impulsy šly od obou. Já víc kreslil a Jaroslava ty věci sochařským zásahem dostávala do světelného prostoru. Takže nám promiňte, že jsme dva, ale už to jinak nebude," žertoval před měsícem Libenský ve Veletržním paláci.
Osudová Řeka života
Pro svůj první zahraniční projekt na bruselském EXPO 58 se Libenský s Brychtovou inspirovali nástěnnými malbami v Altamiře. Do betonové stěny vsadili skleněné kameny se zvířecími reliéfy. Pro EXPO 67 v Montrealu připravili tři obrovské plastiky. Jediná z nich, Modrá konkrece, se vrátila do Československa a po roce 1989 se stala "nejžádanějším a finančně nejvýše ohodnoceným exponátem československého skla vzniklým po roce 1945," jak píše Sylva Petrová v loni vydané monografii České sklo.
Vrcholem tvorby Libenského s Brychtovou se stal rok 1970, kdy prezentovali na EXPO 70 v Ósace legendární Řeku života. Byl to jejich největší a nejpozoruhodnější objekt: dvouvrstvý tavený reliéf dvaadvacet metrů dlouhý. Do skla byla obtisknuta těla dvou děvčat, která jako by unášela vodní hladina. Původně přes tyto reliéfy vedly šlápoty vojenských holínek, jako metafora srpnové invaze v osmašedesátém. "Komisaři přišli s tím, že dokud šlápoty neodstraním, tak neotevřou pavilon a ponesu si následky. Lekl jsem se toho. Dal jsem je vybrousit. Od té doby jsem to měl v téhle zemi složité," tvrdil Libenský před pěti lety v rozhovoru s Petrem Volfem v Reflexu.
"Řeka života měla u nás obrovský ohlas. Náčelnictvo rozlítila, protože byla krásně vlastenecká. První velké výstavy se tak Libenský s Brychtovou dočkali až v roce 1988. Režim je nežral, ačkoli se na dekorativní umění nevztahovaly takové restrikce jako třeba na malbu," vzpomíná historik a teoretik umění Jiří Šetlík, který se s Libenským přátelil od padesátých let.
Ostrý pedagog
V Československu byla díla Libenského a Brychtové vidět daleko méně než v cizině. Přesto zde vzniklo několik skvělých instalací. Třeba dvojice oken svatováclavské kaple katedrály sv. Víta v Praze, křišťálová vitrail v budově pražského Motokovu, sedm oken v kapli v Horšovském Týnu (jejich nejlepší dílo v architektuře) a křišťálová stěna ve vstupním prostoru pražské Staroměstské radnice.
Libenský s Brychtovou dokázali, že sklo může být v umění rovnocenné třeba s malbou nebo kamennou sochou. Libenský byl navíc pedagogem, který tohoto ducha přenášel na studenty. Na pražské UMPRUM vedl sklářský ateliér od roku 1963 až do roku 1987 a vychoval více než dvě generace sklářů. "Když jsem se Libenskému v jeho despotický škole snažil něco namítat, tak mě utřel: ty se tady učíš řemeslo, umění si dělej až někde jinde. Takže mi dal skvělý základy," vzpomínal letos v Týdnu Libenského žák Martin Velíšek. "Vytýkalo se mu, že se pokoušel s každým dohodnout, že všechno, co chce říct, vkládá jen do umění. Přes všechna ta úskalí mělo jeho angažmá na Umprumce ohromný význam pro naši výtvarnou scénu," říká k tomu Jiří Šetlík.
V současné době je v tisku Libenského shrnující monografie, kterou společnost Gallery již bohužel nevydá u příležitosti Libenského narozenin. Vyjít by měla i v japonštině, kde je pár Libenský a Brychtová nesmírně populární. Na Libenského pohřeb se příští úterý na 15. hodinu do strašnického krematoria chystají vedle Japonců i Američané a sklářští fajnšmekři z Evropy. "On byl sluníčko. A sluníčko zhaslo," budou si asi říkat stejně jako kurátorka Jana Horneková.
 Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, Hlava, 180 000 Kč, Tavené sklo - zlatý rubín, 1986, v 25 cm |
 Libenský, Brychtová - Srdce. |
 Libenský, Brychtová - Hlava s hranatým okem. |
 Libenský, Brychtová - Koule v krychli. |
 Libenský, Brychtová - Studie |
 Libenský, Brychtová - Studie. |
 Libenský, Brychtová - Válec v kouli. |
 Libenský, Brychtová - Metamorfóza V. |
 Libenský, Brychtová - Rubáš I. |
 Libenský, Brychtová - Skrz na skrz. |
 Libenský, Brychtová - Červená pyramida. |
 Libenský, Brychtová - foto 1 |
 Libenský, Brychtová - foto 2 |
 Libenský, Brychtová - foto 3 |
 Libenský, Brychtová - foto 4 |
 Libenský, Brychtová - foto 5 |
 Libenský, Brychtová - foto 6 |
 Nejslavnější český výtvarný sklář Stanislav Libenský zemřel měsíc před 81. narozeninami v Železném Brodě. |
