Po dlouhém boji se zákeřnou chorobou zemřel spisovatel Lustig

Ve věku čtyřiaosmdesáti let zemřel nad ránem v Praze Arnošt Lustig, novinář a autor knih o holokaustu, kterým jako mladík prošel. Spisovatel pět let bojoval se zákeřnou nemocí.

Když mu lékaři oznámili, že má rakovinu krve, bylo mu už skoro osmdesát. Boj s touto nemocí Arnošt Lustig nevzdával.

"Dobře vím, že je rakovina kurva, Dienstbier zemřel předminulou sobotu, umírají další a další, nikdo neví, co ten nádor udělá... Já ale doufám, že se vyléčím, protože mám vynikající lékaře, jako je třeba docent Kozák, což je génius. Ze všeho v životě jsem se zatím vylízal, tak se snad vylížu i z rakoviny," řekl se svérázem sobě vlastním pro lednový Magazín MF DNES.

Užíval si život do poslední chvíle

Publicistka Dana Emingerová vzpomíná na svého kamaráda

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Jen tu a tam slova prozrazovala, jak je pro něj období nemoci těžké. "Na téhle nemoci je hloupé, že udělám čtyři kroky a musím si jít lehnout – jsem slabý jako moucha bez křídel, která chce lítat," dodal v rozhovoru spisovatel.

Arnošt Lustig

Narodil se v rodině pražského maloobchodníka. V roce 1941 byl tento "libeňský rošťák" z rasových důvodů vyloučen ze školy a poté se učil krejčím. V roce 1942 byl transportován do terezínského ghetta a poté prošel Buchenwaldem a Osvětimí. "Během těch tří let v lágrech jsem byl třikrát odsouzenej k smrti zastřelením, x-krát do plynu," vzpomínal. V březnu 1945 uprchl z pochodu smrti do Dachau a do konce války se skrýval v Praze.

Osvobození si náramně užíval, radost byla o to větší, že z Mauthausenu se mu vrátily matka se sestrou. Otec ale zahynul v plynové komoře v Osvětimi. Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a v rozhlase.

V letech 1948 až 1949 se jako zpravodaj zúčastnil první arabsko-židovské války. V Izraeli se také oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí židovské brigády cvičené Antonínem Sochorem. Spolu měli syna Josefa a dceru Evu.

Arnošt Lustig rakovině podlehl. "Přežil koncentrační tábory, ale nepřežil zákeřnou nemoc, se kterou bojoval pět let do posledních chvil. Naposledy na Kypru. Pak získala navrch," komentovala smutnou informaci Markéta Mališová, ředitelka Společnosti Franze Kafky. Arnošt Lustig byl čestným předsedou výboru Společnosti a v jejím nakladatelství vydával své knihy.

Zpráva zasáhla také bývalého prezidenta a dramatika Václava Havla. "S pohnutím jsem přijal zprávu, že Arnošt umřel. Je však osvobozen od svého trápení a bolesti. Myslím na něj, na jeho charakteristický smích i nezdolný optimismus," uvedl.

"Jeho optimismus byl krásně nakažlivý a jeho vůle a aktivita byla vždy výzvou a povzbuzením.
Kéž je jeho duše přivinuta do svazku živých," sdělil iDNES.cz předseda Židovské obce v Praze František Bányai.

Podle Mališové měl spisovatel velké plány, chtěl dopsat několik knih, zajet do Paříže za Milanem Kunderou, zajít si ve Washingtonu na šťavnaté telecí kotlety a uspořádat přednášku na univerzitě v kanadském Quebecu.

Stále si nevěřil, že je dobrý spisovatel

Arnošt Lustig se narodil v Praze 21. prosince 1926. Jako dospívající prošel ghettem v Terezíně a koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu.

Zážitky z té doby představují těžiště jeho tvorby. Debutoval povídkovými soubory Noc a naděje (1957) a Démanty noci (1958). Podle první knihy natočil Zdeněk Brynych film Transport z ráje, podle povídky Tma nemá stín z druhé knihy natočil Jan Němec Démanty noci.

Lustigovy literární příběhy vyzdvihují vnitřní síly člověka, které mu umožňují čelit ponížení a uchovat si lidskou důstojnost i v situacích krajního ohrožení. K nejznámějším dílům patří knihy Dita Saxová či Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou.

Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a rozhlase; mimo jiné byl i zpravodajem z izraelsko-arabské války. Poté pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor týdeníku Mladý svět a scenárista na Barrandově. V roce 1968 emigroval. Nejprve žil krátce v Izraeli, potom v Jugoslávii a od roku 1970 v USA. Do Česka se vracel pravidelně v posledních dvaceti letech.

"Byl všude doma, ale v Praze nejvíc," řekla o něm Mališová s tím, že život měl rád a žil ho naplno do posledních chvil. "Stále nevěřil, že je dobrý spisovatel. Nepřesvědčila ho ani řada ocenění, mezi jinými Cena Americké akademie umění a krásného psaní za celoživotní dílo, Cena Franze Kafky a další. To se ukáže za padesát let, říkal," vzpomíná Mališová.

Předloni byl Lustig mezi 14 nominovanými na mezinárodní Man Bookerovu cenu, mezinárodní obdobu známého britského literárního ocenění. V roce 2008 také získal mezinárodní literární Cenu Franze Kafky.

V lidské povaze je tvářit se, že se to vlastně nestalo

Přečtěte si část rozhovoru s Arnoštem Lustigem pro Magazín MF DNES z 27. ledna.

Přinesla vám nemoc i něco dobrého?

Je to třeba lekce v pokoře. Uvědomíš si, že lidské tělo je jako auto - pořád jezdí, pak začne cukat, ale nic vážného, je to jen nějaká hadička, která se uvolnila. Když montér vezme kleště, hadička zase drží. Jenomže v těle je nespočet hadiček... A když jsem si uvědomil křehkost existence, stal jsem se pokornějším. Moje maminka vždycky radila: „Važ si svýho zdraví,“ a já jsem odsekával: „Jak mi můžeš říkat takový blbosti,“ ale ona měla pravdu. Dokud jsi zdravý, tak toho o pokoře ještě tolik nevíš... A potom mi taky připadá zajímavá ta moje současná slabost, člověče - objevil jsem kvalitu slabosti.

Slabost může mít nějakou kvalitu?

Slabost ti vezme sebevědomí. Už se nepřeceňuješ, už se ani nedoceňuješ, spíš se začínáš podceňovat a objevuješ svoje křehčí, slabší stránky.

Můžete být konkrétnější?

Já se třeba v noci probudím a mám potřebu doplnit svoji knihu, Miláčka. Ale nezvládnu udělat ty tři kroky k psacímu stolu, kde bych to napsal - nemám sílu. Takže doufám, že svůj nápad do rána nezapomenu. Většinou zapomenu, ale zároveň si říkám: Možná je to velmi příznivé pro čtenáře.

Když si tohle všechno uvědomujete, co z toho pro vás vyplývá do dalších dní?

Nic. Když se stane něco špatného, tak v lidské povaze je tvářit se, že se to vlastně nestalo. A tím tomu zlému vlastně odoláváme. Kdybych si připustil to nejhorší, tak podlehnu o kolo dřív - protože ono je to jako zápas v boxu na dvanáct kol.