"Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět," stojí v záhlaví vlastní autobiografické zpovědi nobelisty Gabriela Garcíi Márqueze nazvané Žít, abych mohl vyprávět.
Zemřel spisovatel Gabriel García Márquez, bylo mu 87 |
V jeho osobě zemřel nejen nejvýraznější představitel magického realismu (jakkoli zdaleka ne všechny jeho knihy definici žánru naplňují), ale právě i strůjce těch nejčarovnějších příběhů, jež dodnes jímají gymnazisty, filmové režiséry i "profesionální" vášnivé čtenáře.
Kolumbijský nobelista Gabriel García Márquez během oslav svých 87. narozenin v březnu 2014
Márquez se narodil v roce 1927 v kolumbijském městečku Aracataca, vyrůstal u babičky s dědečkem, protože rodiče odešli do města za prací. Jeho vzpomínky na rozvětvenou rodinu připomínají pestrý ukřičený film plný čestných mužů a pověrčivých žen ("Jejich pánbíčkářství jakoby byl rumpál schopný vytáhnout zapadlý traktor nebo udržet ve vzduchu letadlo…"), zahrnují souboje, zaříkávání, excentrické výbuchy žárlivosti jeho matky, dětskou bezstarostnost i vědomí konečnosti lidského života.
Jedenáct sourozenců se mělo už od malička co ohánět, nejstarší Gabo nesl velkou zodpovědnost. Těžko nacházel vztah k otci, jeho místo příliš dlouho zaujímal dědeček. Traduje se i historka, v níž ho jeho otec téměř násilím dovlekl ve čtrnácti letech do nevěstince v Baranquilly, kde ho nechal "znásilnit" prostitutkou, aby se z chlapce stal muž. Tento muž nastoupil v roce 1943 na bogotské národní chlapecké lyceum a už o rok později mu významné kolumbijské noviny jako jednomu z nejlepších studentů začaly tisknout první básně.
Zlom nastal, když Márquez objevil Kafku. Pod dojmem z jeho Proměny napsal v roce 1947 svoji první povídku a z nedostudovaného právníka se tak nestal básník, nýbrž prozaik. Ovšem prozaik s těžkými začátky. Po zdrcující kritice od nakladatele, jemuž nabídl rukopis svého prvního románu, se dlouho živil jako obchodní cestující, příležitostný kritik a novinář. V Paříži, kde pobýval, dokonce zpíval po barech. To už miloval ženu svého života, Mercedes. Z Evropy jí napsal přes šest set dopisů a po návratu do Latinské Ameriky přinutil, aby je zničila.
Stal se otcem, vyšly mu povídky a první román měl příznivé kritiky, ale minimum čtenářů. Rodina živořila. Dokonalý obrat znamenalo až vydání románu Sto roků samoty v roce 1967.
Gabriel García Márquez s kubánským prezidentem Fidelem Castrem
Už jako známý a úspěšný autor navštívil v roce 1968 Prahu. Ostře nesouhlasil se srpnovou okupací a setkal se tu s Milanem Kunderou, údajně prý v sauně, aby nebyli odposloucháváni. Přesto byl až do své smrti vytrvalým stoupencem politiky Fidela Castra. Dokonce tak zatvrzelým, že se kvůli svému názoru rozešel i s přítelem (rovněž nobelistou) Mariem Vargas Llosou.
Literární význam Gabriela Garcíi Márqueze je obrovský. Je to jeden z nejvýznamnějších světových autorů, nositel Nobelovy ceny za literaturu, strůjce obyčejných osudů vinoucích se kolem velkých témat lásky, samoty i smrti, čaroděj, který tříštil romány do tisíců epizod skládající pestrou latinskoamerickou mozaiku. Napsal šest velkých románů, novely, desítky povídek.
Svoji řeč při přebírání Nobelovy ceny nazval Samota Latinské Ameriky a nejcennější trofej svého oboru alespoň pomyslně věnoval všem autorům, kteří tvoří na tomto pozapomenutém kontinentu.
