Podle dcery Evy, kterou citovala švédská agentura TT, její otec zemřel poklidně ve svém domově na ostrově Faro v Baltském moři. Pohřeb se uskuteční v úzkém kruhu přátel a rodiny.
"Když vše zvážíme, je to největší filmař od chvíle, kdy byla vynalezena kamera," složil režisérovi poklonu jeho Woody Allen při oslavě Bergmanových sedmdesátých narozenin v roce 1988.
Americká filmová akademie už v roce 1970 ocenila Bergmana Oscarem za celoživotní dílo. V roce 1997 dostal během padesátého ročníku festivalu v Cannes Zlatou palmu palem, která definitivně potvrdila jeho status jednoho z nejvýznamnějších režisérů 20. století.
Rodák z Uppsaly vystudoval literaturu a umění na Stockholmské univerzitě. Už během studia režíroval amatérské divadlo a hrál, ve čtyřicátých letech začal psát filmové scénáře.
V roce 1944 debutoval filmem Štvanice, dramatem z prostředí gymnázia. Celkem natočil na padesát filmů, do nichž mistrně promítal svá traumata z dětství.
Mezi jeho další slavné filmy patří mystické drama z dob křižáckých výprav Sedmá pečeť (1957), středověká balada Pramen panny (1960) či filozoficko-náboženská trilogie z let 1961-1963 Jako v zrcadle, Hosté večeře páně a Mlčení.
Celkem desetkrát byl nominován na Oscara, poprvé v roce 1959 za scénář k filmu Lesní jahody, zamyšlení starého lékaře nad vlastní minulostí.
Ve "velkých" kategoriích však nikdy neuspěl, ani s dramatem Šepoty a výkřiky (1973) o třech sestrách, z nichž jedna umírá na rakovinu, ani s filmem Face to Face (1976) či autobiografickým ohlédnutím Fanny a Alexandr (1983), v němž bilancuje traumatický vztah k otci.
Tři Oscary si však nakonec připsal, pokaždé v kategorii nejlepší cizojazyčný film, kde uspěly snímky Pramen panny, Jako v zrcadle či Fanny a Alexander.
Svůj poslední film Ingmar Bergman natočil před čtyřmi lety. V televizním snímku Saraband s Liv Ullmannovou v hlavní roli odvyprávěl příběh ženy, která se po třiceti letech rozhodne navštívit svého ex-manžela.
