Ti, kdo možná neznali jeho svébytné kosmologické vize v podobě lyrických, měkkých abstraktních maleb či kreseb, si připomenou jeho zásadní účast při projektu v Pinkasově synagoze v letech 1955–59.
Společně s Jiřím Johnem ručně psali na zdi synagogy jména židovských obětí nacismu.
Václav Boštík se narodil 6. listopadu 1913 v Horním Újezdu u Litomyšle.
Studoval Výtvarnou akademii v Praze v ateliéru Willyho Nowaka. Od roku 1942 byl členem skupiny Umělecká beseda – její činnost byla formálně ukončena v roce 1972 a po roce 1989 znovu obnovena.
V roce 1960 s Václavem Bartovským inicioval založení skupiny UB 12, která výrazně poznamenala vývoj českého umění v 60. letech (mezi členy byli například Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Vladimír a Věra Janouškovi, Jiří John a další).
Autor duchovních polí
Boštík již ve druhé půlce 50. let, kdy oficiální výtvarné scéně vládl nadiktovaný socialistický realismus, přešel ke zcela abstraktní tvorbě, v níž řeší základní otázky bytí prostřednictvím jednoduchých geometrických tvarů a hry světla dané kombinací barev.
Jeho plátna jako by vytvářela silová duchovní pole a vyzařovala energii kosmu. Každý, kdo se s nimi setkal, potvrdí jejich magičnost a neuvěřitelnou sílu.
Boštíkova tvorba je zastoupena ve stálých sbírkách mnoha galerií. V období komunistické represe však vystavoval pouze neoficiálně; v jedné době se živil i restaurováním sgrafit na zámku Litomyšl.
V 60. letech se konala jeho samostatná výstava v Nové síni a těsně před rokem 1970 se ještě stačil podílet na programu Špálovy galerie pod vedením teoretika Jindřicha Chalupeckého.
V době normalizace se konaly různé společné neoficiální (často zakazované) výstavy, ale pouze mimo Prahu. Samostatnou výstavu mu po dlouhé pauze, dá se říci odvážně, uspořádala na jaře roku 1989 Galerie hlavního města Prahy na Staroměstské radnici (kurátorem a autorem katalogu byl Karel Srp). Když se mohl po roce 1989 Boštík na oficiální scénu vrátit, paradoxně se objevoval opět spíše v malých či mimopražských galeriích.
Velkou výstavu mu připravil v zahraničí v düsseldorfském Kunstvereinu teoretik Jiří Švestka: západní tisk ho tehdy přirovnával k solitérní, leč velmi slavné malířce Agnes Martinové.
Dnešní pražský galerista Švestka na Boštíka vzpomíná: "Ovlivnil mě v době mého studia daleko víc než škola. Chodil jsem za ním do jeho ateliéru v Pařížské ulici, kde jsme se u červeného vína bavili o umění. Obdivoval jsem jeho odpovědnost, pravdivost."
Stále měl co říci
Boštík ještě v první půlce 90. let nechyběl na žádné pražské vernisáži, se zájmem sledoval i tvorbu nejmladších autorů. Sama jsem byla několikrát za ním v ateliéru, vím, jak fascinující osobností byl – všechno v něm i v jeho řeči a díle bylo harmonické a krásné.
Přestože měl co říct – a také psal a publikoval (O sobě a o umění), nechtěl dávat pro tisk rozhovory. Všichni mu říkali Boštíček.
Nejen kvůli jeho tělesné výšce (také se říkalo největší nejmenší český umělec), ale "byl v tom právě kus něžnosti, ne úsměšek," říká jeho kolegyně a přítelkyně Adriena Šimotová.
Také galerista Zdeněk Sklenář, který připravoval Boštíkovy výstavy v 90. letech a nabízí dodnes jeho tvorbu ve své galerii, vzpomíná na své přátelství s malířem jako na hluboký vztah: "On formoval můj vztah k životu, byl mojí velkou lidskou oporou." Tak ho ostatně viděli všichni, kteří ho poznali.
Jednota jeho života a práce, jak říká Šimotová, byla zcela jasná. Zůstal si po celý život věrný a to se málokomu podaří. Nikdy necítil vůči nikomu žádnou zášť, ale ve svých postojích dokázal být radikální.
Po slávě netoužil a vlastně ho nijak nemrzelo, že tady nebyl zdaleka tak úspěšný a známý jako v zahraničí.
Boštík se v posledních letech ve společnosti příliš neobjevoval. "Měl jsem pocit, že už vědomě odchází," říká pětaosmdesátiletý malíř Zdeněk Sýkora. "Byl pro moji generaci příkladem spolehlivosti. Přestože jsme se vlastně málo stýkali, měli jsme se moc rádi."
Boštíkovský dluh by měla konečně splatit Galerie hlavního města Prahy, která chystá na rok 2007 retrospektivu tvorby Václava Boštíka.
Největší česká instituce, Národní galerie, mu kupodivu nikdy žádnou výstavu nerealizovala. I bez výstav by však Boštík zůstal a provždycky zůstane "božím člověkem", jak ho nazývá Adriena Šimotová, který po celý život vedl "rozhovor s věčností".
 Malíř Václav Boštík |
