Jaromír Klempíř se narodil v roce 1944 v Praze a už od studií na Státní konzervatoři byl spjatý s tuzemským bigbítem. Ještě na škole, kde se věnoval pianu, bicím, skladbě i dirigování, vstoupil do rokenrolové skupiny Pavla Sedláčka, která působila v divadle Semafor, v roce 1962 byl potom u zrodu Olympiku.
Výběr z písní Jaromíra Klempíře
|
V polovině šedesátých let se stal členem divadelního uskupení Apollo, kde se dal dohromady s bratry Štaidlovými a Karlem Gottem. Zde taky začal skládat, nakonec napsal více jako stovku písní.
Psal pro Pavlínu Filipovskou, Helenu Vondráčkovou nebo Václava Neckáře. Pro Gotta napsal například písně C’est la vie nebo Hej, páni konšelé. „Kdyby nenapsal nic jiného než C’est la vie, zasloužil by si pomník. To je tak geniální věc, jaká napadne člověka jednou za život. A ještě ne každého. Je mi to líto,“ řekl Aleš Ulm, pro kterého Klempíř rovněž psal. „Kdysi jsme za ním jezdíval do Chuchle, ale už jsme se dlouho neviděli,“ dodal Ulm.
Dráhy aktivního hudebníka se musel Klempíř na čas vzdát po automobilové nehodě v roce 1967. Jako redaktor působil v Supraphonu a stal se také členem Orchestru Československé televize.
Z oblasti filmové hudby se Klempíř podepsal pod komedii Slasti otce vlasti (1969). Hudbu napsal i k seriálu Doktor z vejminku (1982) či filmu Podivná přátelství herce Jesenia (1985). Klempířovu hudbu můžeme slyšet také v řadě televizních pohádek.
Později už pracoval pro zpěváky jen zřídka. V devadesátých letech opět působil v Semaforu, ovšem nyní již bez stálého angažmá. Pomáhal s koncerty Suchého a Molavcové a psal i písně pro některá představení.
