Smutnou zprávu potvrdila Alexandra Poláková z Divadla na Zábradlí. Jiří Ornest pocházel z umělecké rodiny, jeho otcem byl divadelní režisér Ota Ornest, strýcem pak básník Jiří Orten. I matka Jarmila byla herečkou. „Byl jsem jedináček, a tím byl náš vztah (s matkou) daný, protože Jarmila veškerý mateřský cit vyplýtvala na mě... Máma ze mě chtěla mít malého génia, zatímco já usiloval o to, aby se ze mne stal velký grázl,“ přiblížil své dětství, které z velké části trávil v divadelním zákulisí.
Po DAMU působil až do roku 1990 v Divadle E. F. Buriana, od devadesátých let byl členem souboru Divadla na Zábradlí. Zde působil nejen jako herec, ale také jako překladatel, autor a režisér například ve hrách Tragédie mstitele, V Altánu či Happy end. Uplatil se rovněž jako textař a bohatá byla i jeho spolupráce s rozhlasem. „Na Poříčí u Burianů jsem byl věrný ze zbabělosti, protože se nic jiného nerýsovalo. Na zábradlí jsem zůstával, protože jsem měl pocit, že to stojí za to,“ připomíná ČTK, jak Ornest jednou popsal důvody své věrnosti oběma souborům.
„Potkal jsem za svou kariéru dva režiséry, s kterými jsem rád dělal. Jednak to byl Jan Kačer ve své vrcholné formě v Divadle E. F. Buriana a pak Petr Lébl na Zábradlí. On totiž patřil k těm několika režisérům, kteří se v té úžasné svobodě po roce 1989 nerozbředli,“ řekl před třemi lety v Lidových novinách Ornest o režisérovi, který byl jednou z největších nadějí českého divadla po roce 1989 a před svou sebevraždou v prosinci 1999 jako umělecký šéf formoval Divadlo Na zábradlí.
Právě na Zábradlí získal Ornest za ztvárnění role Lugwiga Vosse ve hře Ritter, Denne, Voss rakouského dramatika Thomase Bernharda v roce 1996 nominaci na divadelní cenu Thálie a v témže roce také Cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon. Režisérem kusu byl Jan Antonín Pitínský.
I přes velké zdravotní problémy posledních let byl Ornest stále umělecky činný. Ještě v loňském roce uvedl na půdě Nové scény Národního divadla kus Nefňuka, který připravil spolu se souborem The Tap Tap (více zde). „Když člověk předem nehází flintu do žita, může dokázat prakticky cokoli,“ říkal tehdy Ornest jako autor scénáře a písňových textů k příběhu beznohého a bezrukého chlapečka, který měl v divadelní verzi plné písní přinést povzbuzení publiku. „To poselství míří k postiženým i zdravým. Pokud má člověk pevnou vůli, tak nakonec všechno zvládne,“ říkal Ornest. Jeho starší syn Šimon je právě kapelník The Tap Tap, mladší se jmenuje Matěj.
Jiří Ornest se objevil i ve filmu, dostal výrazné příležitosti například ve snímcích Hanele, Golet v údolí či v komedii Mistři. Objevil se i ve filmu Protektor či seriálech Terapie II. a Já, Mattoni. V televizi vystupoval spolu s Janem Krausem v satirickém pořadu Dvaadvacítka, hrál v sérii příběhů Soukromé pasti či v seriálu Zázraky života. Právě Kraus byl Ornestovým velkým přítelem, společně nastudovali divadelní show Nahniličko, pro kterou Ornest napsal texty.
Jeho velkým divadelním druhem byl režisér Petr Svojtka. Stáli spolu za projekty alternativního divadla, v 60. letech společně založili divadelní skupinu Růžový palouček, později byl Ornest také u projektů Divadla ve Foyer a Náhradního divadla.
Podívejte se na ukázku jedné z posledních Ornestových prací, pro The Tap Tap napsal scénář a písňové texty ke hře Nefňuka:
