Reich-Ranicki se narodil v roce 1920 v Polsku a chodil do školy v Berlíně. V roce 1938 byl podobně jako tisícovky dalších polských Židů deportován do Polska a v roce 1940 zavřen do varšavského ghetta, kde velká část jeho rodiny zemřela.
Tam si také v roce 1942 vzal svou ženu Teofilu, která zemřela předloni. Oběma se v roce 1943 podařilo z ghetta uprchnout. V roce 1958 se přestěhovali z Polska do západního Německa.
V novém domově se začal věnovat psaní o literatuře. Nejprve strávil od roku 1963 deset let v týdeníku Die Zeit, v roce 1973 nastoupil do Frankfurter Allgemeine Zeitung, kde setrval až do roku 1988.
U německé veřejnosti Reicha-Ranického proslavil především televizní pořad Literární kvarteto, ve kterém společně s dalšími kritiky mezi lety 1988-2001 nemilosrdně "trhal na kusy" knihy, které považoval za špatné, a propagoval ty, které stálo za to číst.
Takový byl ostatně celoživotní kritikův styl: především si nebrat servítky. Byl přesvědčen, že kritik je spisovatelovým partnerem a je to právě on, kdo autorovi nejlépe může ukázat, jakých se dopustil chyb.
Jeho velký přínos pro německou resp. německy mluvící společnost tkví v tom, že ukázal nejen svými texty, ale zejména televizními vystoupeními, že literatura není suchá a nudná disciplína a že s přirozenou grácií a talentem pro "show", a to bez rezignace na erudici, z ní lze udělat mimořádně zajímavý obor.
Za svou celoživotní práci dostal Reich-Ranicki řadu vyznamenání, mimo jiné Velký kříž za zásluhy s hvězdou, Goethovu cenu města Frankfurtu či literární cenu nadace Ludwiga Börna.
Uznávaný kritik rovněž pracoval v porotě, která udělovala literární Cenu Franze Kafky. Byl v ní i v roce 2010, kdy ocenění dostal bývalý český a československý prezident Václav Havel.
Reichova-Ranického kniha Můj život, která vyšla také v češtině, patří k nejzajímavějším a hodně čteným autobiografiím současnosti.
