K Hamptonovi, jenž začínal v Chicagu v chlapecké kapele, patří hlavně vibrafon - v podstatě zvonkohra, jež se rozeznívá údery plstěných paliček. Hampton prosadil vibrafon v jazzu; říkali mu prezident nebo král vibrafonu. Právě s tímto nástrojem se v 30. letech uplatnil v orchestru Les Hita, kde hrál i trumpetista Louis Armstrong. Pak Hamptona objevil jiný známý jazzman, klarinetista Benny Goodman, který ho poprvé slyšel v srpnu 1936.
S pianistou Teddy Wilsonem a bubeníkem Gene Krupou vytvořili památný černošsko-bělošský kvartet Bennyho Goodmana, který zbořil rasové bariéry v hudbě. Černí hudebníci totiž tehdy nesměli veřejně vystupovat s bílými kolegy. Ve 40. letech měl Hampton vlastní orchestr, kterým prošel například Charlie Mingus a s nímž natočil velký hit Flying Home. Hampton byl charismatický bavič, jenž publikum strhl energií i širokým úsměvem.
"Už jako kluk jsem snil o tom, že budu dělat show," vyznal se Hampton, jenž za svůj život napsal na dvě stě skladeb včetně jazzových standardů Evil Gal Blues či Midnight Sun. Když skončila éra bigbandů, objížděl Hampton svět s menší kapelou Jazz Inner Circle, která čerpala ze starých úspěchů a stala se jakýmsi hudebním vyslancem Spojených států.
Hampton se politicky angažoval ve prospěch Republikánské strany a jejích prezidentů Trumana, Eisenhowera, Johnsona, Nixona, Reagana i Bushe. Když hrál Trumanovi, bylo to prý poprvé, kdy v Bílém domě vystupovala černošská kapela. V sídle hlavy státu také "prezident vibrafonu" oslavil devadesáté narozeniny. Na saxofon si s ním tehdy zajamoval i "politický odpůrce" - prezident Clinton. Ještě v roce 1996 byl Lionel Hampton jednou z hlavních hvězd jazzového festivalu v New Orleansu.
|
Odešel poslední z velké čyřky historického kvarteta - Benny Goodman, Teddy Wilson, Gene Krupa a Lionel Hampton. Když jsem roku 1977 psal o Hamptonově koncertu v pražské Lucerně, použil jsem pro jeho výkon fotbalovou frázi o nezadržitelném tahu na branku. O novátorském muzikantském přínosu na počátku jeho kariéry nemohlo být pochyb. Jeho bigb andovým exhibicím v posledních dekádách, kdy Hampton v závratném tempu střídal vibrafon, bicí a osobité piano, na které hrál dvěma prsty jako vibrafonovými paličkami, mohla část kritiky, očekávající stále něco nového, vyčítat opakovanou a předvídatelnou show. Jenže umění nemusí být nezbytně vždycky něčím novým: pro Hamptona i pro jeho posluchače to byla smršť nesená nepotlačitelným a upřímným nadšením. K podobnému typu nezvládnutelných entuziastů mohli z našich jazzmanů patřit snad jen Dr. Jan Hammer starší nebo Luděk Hulan. Pokud platí, že jazz můž e být i zvláštním druhem radostné posedlosti, jaká se vymyká suchým kritickým měřítkům, patřil Lionel Hampton k nejlepším příkladům této definice. |
|
Lubomír Dorůžka, hudební publicista |
 Lionel Hampton. |
