Patřil k hereckým legendám, které se vždycky tak nádherně vyjímaly na hvězdném schodišti festivalového paláce v Cannes. V témže městě na francouzském Riviéře, ale v nemocnici, v neděli Jean Marais také zemřel. Až včera smutnou zprávu oznámila radnice města Vallauris, v němž slavný romantik stříbrného plátna žil; zítra by oslavil pětaosmdesátku.
Budoucí miláček žen, plným jménem Jean Alfred Villain-Marais, začínal coby retušér v jednom pařížském fotoateliéru. Jako dvacetiletý se poprvé objevil na divadelních prknech a v drobných rolích také před kamerou, jistý čas asistoval režiséru L'Herbierovi. Ale oslnivá dráha Jeana Maraise byla spjata s jiným francouzským tvůrcem - s básníkem, dramatikem a režisérem Jeanem Cocteauem, o němž vypráví i ve svých pamětech Příběhy mého života. "Ti dva se poprvé potkali koncem třicátých let v Dulinově divadelní společnosti - a bylo to setkání osudové," tvrdí jejich kolegové. Hned po druhé světové válce se Jean Marais stal hlavním představitelem všech Cocteauových filmů. V roce 1946 se tak zrodil přepis klasické pohádky Kráska a zvíře, za nějž si režisér vysloužil přídomek "předchůdce fantastického filmu" a Marais obdiv žen - třebaže se po většinu děje skrýval v masce netvora. Dva roky poté spolu natočili Dvouhlavého orla, jenž se dočkal několika dalších verzí (nedávno i v České televizi), a další přepis divadelní hry jménem Strašní rodiče. A v roce 1950 přišel Orfeus, podle kritiky "zosobněná poezie na filmovém plátně", zejména v intelektuálních kruzích uctívaná parafráze řeckého mýtu o Orfeovi a Eurydice, přeneseného do soudobé Paříže. Výjimečnou spolupráci této dvojice uzavřel snímek se symbolickým názvem Orfeova závěť; Cocteau zemřel před pětatřiceti lety.
Ale zatímco část publika znalecky vychutnávala Maraisův kultivovaný zjev v surrealistických vizích, ta větší část Francie už milovala "jiného" Maraise: toho mrštného, ušlechtilého kavalíra s ostrým kordem, jenž ladným zhoupnutím na laně přistane vždycky právě včas, aby ztrestal zloducha a sklonil se nad hrdinčinou ručkou. Začal s tím Hrabě Monte Christo, přisadil si Hrbáč, pak tasil Kapitán a po něm ještě slavnější Kapitán Fracasse. Historické látky Maraisovi neuvěřitelně slušely, ať už se pohyboval v době napoleonské či mušketýrské, ať byl právě Ve službách krále či pro změnu zkoumal Tajnosti Paříže.
Vůbec největší popularitu mu ovšem vynesl Fantomas, byť na něj nevzpomínal zrovna s nadšením. Marais tu sice sehrál dvojroli zloducha pod maskou a neohroženého novináře, ale jeho komediální partner Louis de Funes trval na tom, že právě on je tou nejdůležitější osobou, před kamerou i v titulcích. Paradoxně postava z comicsových příhod přebila věhlas vytříbeného cocteauovského herce - a to ještě Marais vzpomínal, že parodický Fantomas měl být původně "vážným" thrillerem.
Před pětadvaceti lety se živoucí idol Francie přestěhoval na jih země, kde se věnoval malířství a keramice; své výtvory loni vystavil právě v Cannes. Herectví však zcela neopustil. Ještě počátkem devadesátých let natočil Děti ztroskotance a loni na podzim kvůli nemoci odřekl turné po Francii se Shakespearovou Bouří, v níž měl hrát Prospera. Moudrý muž ponořený v knihách kouzel by mu jistě také slušel.
Budoucí miláček žen, plným jménem Jean Alfred Villain-Marais, začínal coby retušér v jednom pařížském fotoateliéru. Jako dvacetiletý se poprvé objevil na divadelních prknech a v drobných rolích také před kamerou, jistý čas asistoval režiséru L'Herbierovi. Ale oslnivá dráha Jeana Maraise byla spjata s jiným francouzským tvůrcem - s básníkem, dramatikem a režisérem Jeanem Cocteauem, o němž vypráví i ve svých pamětech Příběhy mého života. "Ti dva se poprvé potkali koncem třicátých let v Dulinově divadelní společnosti - a bylo to setkání osudové," tvrdí jejich kolegové. Hned po druhé světové válce se Jean Marais stal hlavním představitelem všech Cocteauových filmů. V roce 1946 se tak zrodil přepis klasické pohádky Kráska a zvíře, za nějž si režisér vysloužil přídomek "předchůdce fantastického filmu" a Marais obdiv žen - třebaže se po většinu děje skrýval v masce netvora. Dva roky poté spolu natočili Dvouhlavého orla, jenž se dočkal několika dalších verzí (nedávno i v České televizi), a další přepis divadelní hry jménem Strašní rodiče. A v roce 1950 přišel Orfeus, podle kritiky "zosobněná poezie na filmovém plátně", zejména v intelektuálních kruzích uctívaná parafráze řeckého mýtu o Orfeovi a Eurydice, přeneseného do soudobé Paříže. Výjimečnou spolupráci této dvojice uzavřel snímek se symbolickým názvem Orfeova závěť; Cocteau zemřel před pětatřiceti lety.
Ale zatímco část publika znalecky vychutnávala Maraisův kultivovaný zjev v surrealistických vizích, ta větší část Francie už milovala "jiného" Maraise: toho mrštného, ušlechtilého kavalíra s ostrým kordem, jenž ladným zhoupnutím na laně přistane vždycky právě včas, aby ztrestal zloducha a sklonil se nad hrdinčinou ručkou. Začal s tím Hrabě Monte Christo, přisadil si Hrbáč, pak tasil Kapitán a po něm ještě slavnější Kapitán Fracasse. Historické látky Maraisovi neuvěřitelně slušely, ať už se pohyboval v době napoleonské či mušketýrské, ať byl právě Ve službách krále či pro změnu zkoumal Tajnosti Paříže.
Vůbec největší popularitu mu ovšem vynesl Fantomas, byť na něj nevzpomínal zrovna s nadšením. Marais tu sice sehrál dvojroli zloducha pod maskou a neohroženého novináře, ale jeho komediální partner Louis de Funes trval na tom, že právě on je tou nejdůležitější osobou, před kamerou i v titulcích. Paradoxně postava z comicsových příhod přebila věhlas vytříbeného cocteauovského herce - a to ještě Marais vzpomínal, že parodický Fantomas měl být původně "vážným" thrillerem.
Před pětadvaceti lety se živoucí idol Francie přestěhoval na jih země, kde se věnoval malířství a keramice; své výtvory loni vystavil právě v Cannes. Herectví však zcela neopustil. Ještě počátkem devadesátých let natočil Děti ztroskotance a loni na podzim kvůli nemoci odřekl turné po Francii se Shakespearovou Bouří, v níž měl hrát Prospera. Moudrý muž ponořený v knihách kouzel by mu jistě také slušel.
