Jeho práce patří k pilířům české intermediální tvorby a interpretačních výtvarných metod. Novák-umělec byl přitom k sobě velmi kritický - vyhodil a spálil spoustu svých prací a rukopisů.
Již od mládí dělil zájem mezi poezii a výtvarné umění. Jak přiznal ve svém vůbec posledním rozhovoru pro Magazín DNES, k poezii jej přivedl Vítězslav Nezval; zároveň ovšem vyznával i Jakuba Demla, jehož "ctil jako básníka a měl rád jako člověka". Novákovy první verše (souhrnně vyšly v roce 1996 ve sbírce juvenilií Zapomenuté básně) mísily podněty surrealismu, dobový zájem o reflexi města i neortodoxní katolicismus.
V druhé polovině padesátých let začal - zklamán dobovým stavem poezie - přemýšlet o nových možnostech básnického výrazu. Jako první u nás opustil tradiční lineární básnickou syntax: v roce 1957 napsal soubor onomatopoických (zvukomalebných) básní, vlastně významově přesně neidentifikovatelných hláskových kompozic, inspirovaných nejen Osvobozenými slovy F. T. Marinettiho, ale především studiem eskymácké a indiánské orální poezie. Tu také překládal - Eskymáci vyšli pod názvem Písně vrbovýho proutku a Indiáni v souboru Zrození duhy v Odeonu.
V Třebíči, kde působil jako učitel na středních školách, se od šedesátých let soustavně věnoval i výtvarné činnosti, která se nakonec promítla do jeho tvorby literární - nejdříve do vizuálních básní, jakým se tehdy ve světě začalo říkat konstelace. Novák byl u nás rovněž jedním z průkopníků informelu, abstraktní spontánní malby. Od roku 1962 přidal k básním-objektům, jimiž se též zabýval, řadu interpretačních technik a s Jiřím Kolářem si navzájem posílali příklady svých objevů. U Nováka to byla v šedesátých letech především alchymáž, chemické narušení vytištěného obrázku či textu. V sedmdesátých letech přišly froasáže, kresebné interpretace struktur papíru zmačkaného v dlani; v posledních letech se vrátil ještě k veronážím, interpretacím rozlévaných skvrn. Do Novákova repertoáru patří i takzvané textové návody (výběr z nich je shrnut v knize Receptář, vydané v roce 1992).
Patrně jako jediný se u nás věnoval fonické poezii a jeho osobité práce vizuálního básnictví nechybějí snad v žádné světové antologii tohoto směru. A vedle toho všeho se čas od času stále vracel i k poezii tradiční.
"Myslím, že to, co dělám, je hlavně o překonávání smutku, bolesti a beznaděje prací, humorem a nadějí," řekl Ladislav Novák, jehož reprezentativní monografii a výstavu výtvarných prací na příští rok připravuje Jaroslav Kořán.
Již od mládí dělil zájem mezi poezii a výtvarné umění. Jak přiznal ve svém vůbec posledním rozhovoru pro Magazín DNES, k poezii jej přivedl Vítězslav Nezval; zároveň ovšem vyznával i Jakuba Demla, jehož "ctil jako básníka a měl rád jako člověka". Novákovy první verše (souhrnně vyšly v roce 1996 ve sbírce juvenilií Zapomenuté básně) mísily podněty surrealismu, dobový zájem o reflexi města i neortodoxní katolicismus.
V druhé polovině padesátých let začal - zklamán dobovým stavem poezie - přemýšlet o nových možnostech básnického výrazu. Jako první u nás opustil tradiční lineární básnickou syntax: v roce 1957 napsal soubor onomatopoických (zvukomalebných) básní, vlastně významově přesně neidentifikovatelných hláskových kompozic, inspirovaných nejen Osvobozenými slovy F. T. Marinettiho, ale především studiem eskymácké a indiánské orální poezie. Tu také překládal - Eskymáci vyšli pod názvem Písně vrbovýho proutku a Indiáni v souboru Zrození duhy v Odeonu.
V Třebíči, kde působil jako učitel na středních školách, se od šedesátých let soustavně věnoval i výtvarné činnosti, která se nakonec promítla do jeho tvorby literární - nejdříve do vizuálních básní, jakým se tehdy ve světě začalo říkat konstelace. Novák byl u nás rovněž jedním z průkopníků informelu, abstraktní spontánní malby. Od roku 1962 přidal k básním-objektům, jimiž se též zabýval, řadu interpretačních technik a s Jiřím Kolářem si navzájem posílali příklady svých objevů. U Nováka to byla v šedesátých letech především alchymáž, chemické narušení vytištěného obrázku či textu. V sedmdesátých letech přišly froasáže, kresebné interpretace struktur papíru zmačkaného v dlani; v posledních letech se vrátil ještě k veronážím, interpretacím rozlévaných skvrn. Do Novákova repertoáru patří i takzvané textové návody (výběr z nich je shrnut v knize Receptář, vydané v roce 1992).
Patrně jako jediný se u nás věnoval fonické poezii a jeho osobité práce vizuálního básnictví nechybějí snad v žádné světové antologii tohoto směru. A vedle toho všeho se čas od času stále vracel i k poezii tradiční.
"Myslím, že to, co dělám, je hlavně o překonávání smutku, bolesti a beznaděje prací, humorem a nadějí," řekl Ladislav Novák, jehož reprezentativní monografii a výstavu výtvarných prací na příští rok připravuje Jaroslav Kořán.
 Ladislav Novák v soukromí svého domova |
 Básník, výtvarník a překladartel Ladislav Novák. |
