České písemnictví ztratilo osobnost mediálně nenápadnou, jinak ovšem velmi cennou, která v sobě pojila vědeckou akribii a tvůrčí, uměleckou invenci.
Macura se narodil 7. listopadu 1945 v Ostravě. Studia češtiny a angličtiny absolvoval v roce 1968 na Filozofické fakultě UK. Po vojně nastoupil do akademického Ústavu pro českou literaturu, kde pracoval až do své smrti: nejprve jako odborný a vědecký pracovník, v letech 1990-1992 jako zástupce ředitele a od ledna 1993 seděl v ředitelském křesle. Měl ovšem daleko k prototypu funkcionáře i k prototypu kabinetního učence, který je zavile ponořen do své specializace.
Od 60. let Macura publikoval recenze, studie a další texty v novinách a časopisech. Projevit knižně se mohl až v roce 1983. Byl to hned dvojí a pozoruhodný nástup: jednak mu vyšel soubor ironických milostných povídek Něžnými drápky (patřil vůbec k tomu nejlepšímu, co Mladá fronta ve své edici debutů Omega přinesla), jednak publikoval studii Znamení rodu, která se vymykala tehdejší zpustlé literárněvědné produkci. Autor na dobové literatuře a dalších dokumentech analyzoval kulturu národního obrození jako systém znaků, které vytvářejí svět iluzí a mystifikací a tím svědčí o své době, o inklinaci k mýtům. Tato metodologická východiska použil i při pohledech na českou poválečnou kulturu v souborech textů Šťastný věk (1992) a Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony (1993); posledním knižním plodem této metody byl svazek studií Český sen (1998), v němž se Macura částečně vrátil do "svého" 19. století. Nepočítáme-li román z normalizace a o normalizaci Občan Monte Christo (mohl vyjít až v roce 1993 a zůstal poněkud nedoceněn, ve stínu kypivého porevolučního dění), Macura se usadil v minulém věku i beletristicky. Do 19. století situoval svoji historickou tetralogii Ten, který bude. V roce 1992 ji odstartovala novela o zrodu udavače Informátor, dva roky na to následoval příběh o J. V. Fričovi Komandant. Za hlavní hrdiny předloňského románu Guvernantka zvolil básníka F. L. Čelakovského a jeho ženu Antonii Rajskou. Během několika týdnů nakladatelství Hynek vydá v jednom svazku tyto prózy plus závěrečnou, dosud nepublikovanou část tetralogie - román Medikus. Macura-beletrista v sobě nezapřel Macuru-učence; fikci spékal s realitou, rozkoš z vyprávění uplatňoval na konkrétních historických figurách a v některých momentech došlo ke šťastnému, intelektuálně a literárně jiskřivému otevírání nových souvislostí nejen literárních. Autor upozorňoval: "Odstup od látky mi umožňuje vypovědět věci velmi osobní, o nichž bych sám za sebe mluvit nedokázal." Román Guvernantka a svazek Český sen také Macurovi loni vynesly Státní cenu za literaturu. "Zjišťuji, že to, co mi zní v uších, asi již není stříbrný vítr, když jsem byl pojat do kategorie tvůrců, jimž se udělují státní, životní ceny," reagoval na poctu s ironií sobě vlastní.
Macura vynikal pílí. Vedle již řečeného například překládal z estonštiny: přiblížil nám nejedno výborné dílo tamějšího písemnictví (např. prózy Arva Valtona), čímž do obrazu tzv. sovětské literatury vnášel znepokojivě ironický a evropský tón, dosti odlišný od převažujícího dušezpytného a "oblomovského" ducha ruského sovětského psaní. Estonci na Macuru nezapomněli - minulý týden mu udělili státní vyznamenání za zprostředkování estonské kultury. Spolu s Miroslavem Červenkou, Jaroslavem Medem a Zdeňkem Pešatem napsal Slovník básnických knih (1990). Vedl odborné týmy - například dvoudílného Slovníku světových literárních děl (Odeon, 1988); v poslední době šéfoval skupině, která připravuje Dějiny české literatury po roce 1945.
Mezi těmi literárními vědci a historiky, kteří za normalizace působili v oficiálních strukturách, Vladimír Macura patřil k těm nejslušnějším. Je třeba to zdůraznit: zemřel nejen pozoruhodný tvůrce, ale i dobrý, kvalitní člověk.
Macura se narodil 7. listopadu 1945 v Ostravě. Studia češtiny a angličtiny absolvoval v roce 1968 na Filozofické fakultě UK. Po vojně nastoupil do akademického Ústavu pro českou literaturu, kde pracoval až do své smrti: nejprve jako odborný a vědecký pracovník, v letech 1990-1992 jako zástupce ředitele a od ledna 1993 seděl v ředitelském křesle. Měl ovšem daleko k prototypu funkcionáře i k prototypu kabinetního učence, který je zavile ponořen do své specializace.
Od 60. let Macura publikoval recenze, studie a další texty v novinách a časopisech. Projevit knižně se mohl až v roce 1983. Byl to hned dvojí a pozoruhodný nástup: jednak mu vyšel soubor ironických milostných povídek Něžnými drápky (patřil vůbec k tomu nejlepšímu, co Mladá fronta ve své edici debutů Omega přinesla), jednak publikoval studii Znamení rodu, která se vymykala tehdejší zpustlé literárněvědné produkci. Autor na dobové literatuře a dalších dokumentech analyzoval kulturu národního obrození jako systém znaků, které vytvářejí svět iluzí a mystifikací a tím svědčí o své době, o inklinaci k mýtům. Tato metodologická východiska použil i při pohledech na českou poválečnou kulturu v souborech textů Šťastný věk (1992) a Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony (1993); posledním knižním plodem této metody byl svazek studií Český sen (1998), v němž se Macura částečně vrátil do "svého" 19. století. Nepočítáme-li román z normalizace a o normalizaci Občan Monte Christo (mohl vyjít až v roce 1993 a zůstal poněkud nedoceněn, ve stínu kypivého porevolučního dění), Macura se usadil v minulém věku i beletristicky. Do 19. století situoval svoji historickou tetralogii Ten, který bude. V roce 1992 ji odstartovala novela o zrodu udavače Informátor, dva roky na to následoval příběh o J. V. Fričovi Komandant. Za hlavní hrdiny předloňského románu Guvernantka zvolil básníka F. L. Čelakovského a jeho ženu Antonii Rajskou. Během několika týdnů nakladatelství Hynek vydá v jednom svazku tyto prózy plus závěrečnou, dosud nepublikovanou část tetralogie - román Medikus. Macura-beletrista v sobě nezapřel Macuru-učence; fikci spékal s realitou, rozkoš z vyprávění uplatňoval na konkrétních historických figurách a v některých momentech došlo ke šťastnému, intelektuálně a literárně jiskřivému otevírání nových souvislostí nejen literárních. Autor upozorňoval: "Odstup od látky mi umožňuje vypovědět věci velmi osobní, o nichž bych sám za sebe mluvit nedokázal." Román Guvernantka a svazek Český sen také Macurovi loni vynesly Státní cenu za literaturu. "Zjišťuji, že to, co mi zní v uších, asi již není stříbrný vítr, když jsem byl pojat do kategorie tvůrců, jimž se udělují státní, životní ceny," reagoval na poctu s ironií sobě vlastní.
Macura vynikal pílí. Vedle již řečeného například překládal z estonštiny: přiblížil nám nejedno výborné dílo tamějšího písemnictví (např. prózy Arva Valtona), čímž do obrazu tzv. sovětské literatury vnášel znepokojivě ironický a evropský tón, dosti odlišný od převažujícího dušezpytného a "oblomovského" ducha ruského sovětského psaní. Estonci na Macuru nezapomněli - minulý týden mu udělili státní vyznamenání za zprostředkování estonské kultury. Spolu s Miroslavem Červenkou, Jaroslavem Medem a Zdeňkem Pešatem napsal Slovník básnických knih (1990). Vedl odborné týmy - například dvoudílného Slovníku světových literárních děl (Odeon, 1988); v poslední době šéfoval skupině, která připravuje Dějiny české literatury po roce 1945.
Mezi těmi literárními vědci a historiky, kteří za normalizace působili v oficiálních strukturách, Vladimír Macura patřil k těm nejslušnějším. Je třeba to zdůraznit: zemřel nejen pozoruhodný tvůrce, ale i dobrý, kvalitní člověk.
