Normalizační kultuře vládly televizní seriály Jaroslava Dietla

Je to asi jistý paradox, ale knihu Zelinář a jeho televize, která pojednává o kultuře v komunistickém Československu po pražském jaru 1968, napsala americká historička Paulina Bren. Knihu, která vyšla v překladu Petrušky Šustrové, koncipovala původně především pro zahraniční čtenářskou obec.

Jiřina Švorcová v seriálu Žena za pultem (1977) | foto: Česká televize

Zelinář a jeho televize (obálka knihy)

Široké veřejnosti přístupný titul, který by podobným způsobem téma popisoval, z domácích zdrojů zatím nevznikl. Není na pořadu dne odpovídat na otázku, proč tomu tak je. Spíše je namístě zamyslet se nad tím, nakolik je práce Pauliny Bren schopna atakovat českého čtenáře, resp. dokonce pamětníka popisované doby.

Titul knihy je vlastně dokonalou metaforou prohnilé atmosféry období, kterému říkáme normalizace. Onoho zelináře si autorka vypůjčila z Havlova eseje Moc bezmocných jako reprezentanta semletého "lidu", tupě vykonávajícího nařízení "shora" bez jediné myšlenky.

A televize byla, jak autorka poznamenává, už na samém začátku 70. let, po několika selhavších pokusech ve filmu, zvolena jako hlavní médium ukolébání české společnosti po tzv. období krizového vývoje v roce 1968. Jako červená nit se pak více než čtyřsetstránkovou knihou táhne téma televizního seriálu a jeho nejznámějšího autora Jaroslava Dietla.

Jaroslav Moučka a Jiřina Švorcová v seriálu Okres na severu

Dietlův vliv na dobovou televizní kulturu byl skutečně mimořádný. Přestože je dnes naprostá ideologická pokleslost většiny jeho seriálů relativizována údajnou vypravěčskou schopností a vůbec autorskou a snad i inscenační profesionalitou, nelze přehlédnout v první řadě výpověď jeho děl. Ta poutala po spoustu večerů pozornost majitelů televizí bez ohledu na postavení, vzdělání či stranickou příslušnost.

Dietlovy narůžovo nalakované příběhy o udatných komunistických funkcionářích, předsedech národních výborů či ženách za pultem sledovali všichni, včetně např. disidentského spisovatele Ivana Klímy, který se Dietla dokonce zastával na stránkách samizdatu, jak dosvědčuje autorka v samostatné kapitole.

Žena za pultem a pražské jaro

Uprostřed symbolické hodnoty dobře zásobeného lahůdkářského pultu čerstvě rozvedená Anna znovu povstává jako Fénix z popela. Dietlův seriál se soustřeďuje na to, jak se zotavuje z nevydařeného manželství. Hojení, které je nutné k vyléčení starých jizev, nabízí paralelu k normalizaci, jež měla zahojit zranění, která zůstala po pražském jaru a sovětské invazi.
(z knihy Paulina Bren: Zelinář a jeho televize)

Kniha samozřejmě nemluví jen o Dietlovi. Připomíná mnohé, co by leckdo rád zapomněl. Třeba Gottův obchod s režimem po "cvičné" emigraci, Antichartu (a úlohu jejího - opět! - televizního přenosu), další zvrhlá televizní dramatická díla v čele s tím nejzvrhlejším, přitom i mnoha dnešními televizními diváky zhusta vyžadovaným, Třiceti případy majora Zemana.

Vladimír Brabec v seriálu 30 případů majora Zemana

Je jen škoda, že se překladatelce nebo odpovědnému redaktorovi knihy nepodařilo vychytat některé faktické chyby u detailních reálií. Namátkou: pražské prvomájové oslavy se nekonaly pouze na Letné, ale léta předtím na Václavském náměstí.

A české ulice "nepřekypují Mikuláši a čerty" ve svátek sv. Mikuláše, nýbrž v jeho předvečer, jak ví každé malé dítě. Jsou to jistě marginálie, u zahraniční autorky snad do jisté míry pochopitelné, na Čecha však působí rušivé.